Třetího ve tři

♡ 3.6.2016 v 15h ♡

Naše "oui" na radnici v bývalém rybářském městečku Sanary sur Mer, kde se narodil Provensálec.

Šplouchání vln, vítr ve vlasech a šampaňské na pravé provensálské bárce pointu.

Aperitiv u bazénu a večeře novomanželů na terase kamenného domku, ztraceného uprostřed bandolských vinic.

Za domem záhon levandule, nad hlavou azuro a zpívající cikády...

Co více si přát pro nejkrásnější den ♡

V krizové situaci přichází nejbáječnější nápady :-) Aneb když při hledání toho pravého místa na poslední chvíli, a zjištění že vše je dlouhé měsíce až dva roky dopředu zarezervováno, objevím perlu ♡ Kamenný domeček, ztracený v borovém háji, ke kterému vede klikatá stezka přes bandolské vinice. Provence jak má být ♡

Nemohla jsem si pomoc, bez pudrově růžové by to na naší svatbě nešlo :-)

"Rejža" Kiko točí jak o život! Pro nás na památku a do telky. Bez bláznivých nápadů a umu přeorganizovat v mžiku natáčení celého štábu ČT Ostrava (Martičko, díky za ně!!), bychom neměli krásnou vzpomínku a nestřihli si úplně první svatbu v pořadu Babylon k jubilejnímu 450. vysílání :-) A bez veselky v české telce, bych krásné Otovy fotky nechala v soukromém archívu ;-)    

Sehnat květy podle mého gusta, nejenom na kytici ale i do vlasů, do klopy, na svatební stůl a loď, byla pěkná fuška. Pudrové pryskyřníky jsem sice musela oželet, ale nádherné pivoňky, historické odrůdy růží a lisianthus mi to stokrát vynahradily. Pár snítek olivových ratolestí nemohlo nikde chybět kvůli symbolice pro kterou jsme je vybrali.

Provensálec čeká u plážového baru ...

... až mě poprvé uvidí ve svatebních

Dojatí k slzám jsme oba ♡ Kdo si 16 let počká, ten se dočká :-D

Moja, báječnější svědkyni jsem si nemohla vybrat ♡

V Provence se pro štěstí nehází rýže ani papírové konfeti, ale voňavá levandule :-)

Naše provensálská bárka kotví před radnicí a ...

... prezident Asociace historických provensáských lodí, Christian Benet, nás vyhlíží a od rána sleduje počasí bo na moři fičí mistrál

Za mnou na stěžni bárku hlídá Aiolos, řecký bůh vládce větrů. Pohladit ho na širém moři přináší stěstí a to jsme si nemohli nechat ujít. Ikdyž houpajíc se ve vlnách to znamená pustit jedinou volnou ruku a následně výskajíc chytat balanc :-D  

Protože to vypadalo, že nevěsta půjde k oltáři v džínách a pruhovaném tričku, tak si k námořnímu outfitu zajistila bárku ;-) Svatební šaty nakonec dorazily den před svatbou a vyjet si po obřadu na moře, byl ten nejlepší nápad ♡ 

Na štěstí!

Jenom našinci věděli jaké české překvápko čeká Provensálce po příjezdu na hostinu :-) 

Aperitiv u bazénu, pro některé i v bazénu :-) Holt po noční šichtě strávené v kuchyni a pletením květinových girland byl bazén v mezičase vítaná vzpruha

Katarina a Marta ♡ Nejbáječnější kočky bez kterých by naše veselka nebyla tak kouzelná ♡ 1000 merci ♡

Zatímco hosté se vesele radují u bazénu, Anýzovka úřaduje na terase bo večeře novomanželů se blíží. Aneb botky dolů, rondon nahoru a jde se na to! Ale o tom až příště ;-)

Svatební výzdoba a květinová deko "urob si sama, Anýzovko!" Tak jo :-) A ve finále musím neskromně říct, že to bylo ještě krásnější než jsem si to představovala ;-)  

Tyhle krásné jmenovky, menu a také svatební oznámení nám doslova po nocích zlatou kaligrafií ručně vykouzlila Renáta Gebauerová ♡  Naši krásu můžete vidět zde a celou její tvorbu pod značkou Renule tady.

Archívní vínka jsme s Provensálcem vybrali z našeho sklípku ve Verdonských horách a opatrně převáželi serpentýnami 200 kilometrů 

Co jsme servírovali na svatební tabuli? Nechte se překvapit u Renáty na blogu ;-)

Večer zdaleka není u konce jak by se mohlo zdát. To jen mezi několika chody promítáme střípky z našich česko-francouzských životů :-) Atmoška za svitu svíček a teplé letní noci byla venku kouzelná ♡

Za poslední rok jsme zažili to nejhorší ale také to nejkrásnější ♡ 

Olivová ratolest je symbolem štěstí a dlouhého života a ne náhodou jsme si ji vybrali za symbol naší svatby. 

Věříme, že oboje nás bok po boku čeká ♡♡♡

Naše nejoblíbenější neboť Otovi se podařilo na jednom snímku zachytit úplně všechno co činí Monsieur & Madame Gauthier tím čím jsou ♡

_____________

© crédit photos: Ota Mandelík 

(kterému občas do řemesla fušovala Anýzovka [3, 27, 28] a Katarina [1] :-)

Vánoce a Nový rok doma ikdyž na cestách

Ač jsme nakonec trávili vánoční svátky doma, na provensálské tradice ani na naše krásné české se nedostalo. Provensálec do poslední chvíle věřil, a celé dny opakoval aby to bylo nadmíru jasné, že na Štědrý den se bude koupat v moři. Já do poslední chvíle neměla tušení kam nás konec roku zavane, ale bylo mi tak nějak jasné, že to vysněná plánovaná Kuba ani záložní Vietnam nebude. Na povalování se na pláži nás neužije a na lítání po zeměkouli, pohory na nohách a batoh na zádech, stále chybí kondice... Devatenáctého se přání zaoceánské cesty definitivně rozplynulo jak pára nad hrncem a s ním i prosincové řáchání se v moři.

Den před Štědrým dnem přistáváme na chalupě ve Verdonských horách a jen co naházíme pár polínek do krbu, vydáváme se na projížďku kaňonem. V domě je 7°C a venku nás šimrá na nose ledové sluníčko. Plán je objet celý kaňon, ale jen co se vyšplháme klikatými serpentýnami do výšky 1300 metrů nad mořem, stezka po horských hřebenech končí. Silničku pokrývá ledovka a naše auto se nebezbečně smýká na vyhlídkových belvederech. Na radosti nám to neubírá, podívaná je to parádní! 

Dole zurčí smaragdový Verdon, Alpské vršky pod sněhem a vlevo na skále naše vesnička Rougon ♡

Prolítnout se Verdonem můžete tady :-)

Po návratu domů chystáme poctivou horkou čokošku s čepicí šlehačky, já zdobím netradičně o den dřív stromeček ve váze a Provensálec hodlá vyzkoušet novou jílovou formu na kouglof co jsem si přivezla z vánočních trhů v Alsasku. Příprava kynutého těsta, hnětení a pečení zabere šest hodin a tak zakrojíme kouglof až na Štědrý den k snídani, namísto vánočky. Je to úžasně nadýchaná brioška.

Neplánované Vánoce co dům dal: stromeček ve džbáku krášlí slámové ozdoby, Alsaský kouglof v podání Provensálce, ručně vyšívaný stoletý ubrus po Provensálské babičce a sošky Provensálského dědečka doplňují improvizovanou vánoční scenérii :-)

Ke štědrovečerní večeři nemáme ani tradiční ústřice, ani kapříka a už vůbec ne vánoční cukroví nebo "poleno" po francouzsku, ale copak na tom záleží? Kouzlo opravdových Vánoc je jinde ♡ Ač staročeské vánoční tradice miluji, tak jako ty staroprovensálské (o těch jsem psala zde), tak přípravy nehrotím když program nevychází a už vůbec se nehroutím, že není vše jak by mělo být a že dárky pod stromečkem nepřetékají. Konzumní Vánoce mě nechávají zcela chladnou. Jediné co o letošních Vánocích lituji je, že je netrávíme s rodinou... A co přinesl Ježíšek pod stromeček nám? Lepší zdraví a šanci na další společný život bok po boku, a to je nejcenější ♡♡♡ 

V horách zůstáváme i na Štěpána, i když tady není ani živáčka, pečeme kaštany na ohni, uždibujeme Alsaský perník, po večerech upíjíme archivní lahvinky ze sklípku, v krbu praskají polínka, obloha nad Verdonem je černočerná a září na ní tisíce hvězd, Chatbichou nám spokojeně vrní u nohou a všude je poklid. 

Že by klidu na nás až moc? Na druhý den sváteční si sedíme ráno u krbu, pijeme horkou čokošku, přikusujeme nadýchaný kouglof a Provensálec si povzdechne "dal bych si boquerones a chobotničky a sušenou tresku a ...". Já na to zasněne "a zákusek od Hofmanna a chleba od Baluard a ...". Dlouze se na sebe podíváme a bez jediného slova začneme lítat v pyžamech po baráku. Za hodinu sedíme v autě směr jih a moře přes zasněžené Pyreneje. I se stromečkem :-D

Jen co dorazíme do Gaudího města, odškrtáváme ze seznamu barcelonských chutí a přání jak diví! Za jediné dopoledne stíháme chleba od Baluard, sušené ovoce, ořechy a suroviny na horkou čokošku od Casa Perris, croissant s mascarpone a vánoční zákusky od Hofmanna, výběrovou kávu od El Magnifico. Dojít na trh Santa Catarina pro ryby a plody moře a ráno snídani u mě doma na terásce s výhledem na moře ♡

Barcelona hlásí azuro, sladkých 17°C a pět dnů v katalánském městě bude ve znamení gurmánství, objevování nových hospůdek kam chodí pouze místní, procházek po městě, vysedávání v kavárničkách na pláži a vánočního nicnedělání.

La Cova Fumada je krčma 4. kategorie, ale denně praská ve švech a na pár stolků se stojí hodinová fronta. Jídelní lístek neexistuje, ceny jsou neznámé a nejlepší způsob jak si objednat je kouknout se na plotnu kde vaří 80-ti letá Maria spolu se syny rybáři to co za kuropění vylovili. My to vzali komplet : chobotnici, kalamáry, tresku, koblížky se slanou treskou, "bombas", artyčoky a houby ♡

Na tenké, lehounké a krásně křupavé churros se vyplatí vystát půlhodinovou frontu u Granja M. Viader ♡

Nejen jídlem živ je člověk. Casa Batlló potěší i ty, kteří Gaudímu umění neholdují. Ač dům je z venku opulentní, uvnitř je barevně střídmý a ladí do tónů moře. Interiéry jsou architektonicky důmyslně provedené, do posledního detailu propracované a nadčasově funkční. Klika od dvěří vám padne do dlaně jakoby ji truhlář vyrobil pro vás, pod okny jsou umístěny nastavitelné dřevěné průtahy k regulaci větrání, zábradlí se vlní jako mořské vlny... I po několika hodinách či opětovné návštěvě je stále co objevovat!

Gaudího Casa Battló nikdy neomrzí! Obzvlášť teď o Vánocích kdy uvnitř sněží a atmosfára je ještě magičtější!

Při toulkách Barcelonou jsem konečně stihla zajít i do vlajkového obchodu vyhlášených Panama Jack, které se šijí ručně ve Španělsku z vysoce kvalitní kůže. Tyhle boty byly vytvořené pro cestování po všech koutech světa a to je přesně něco pro mne. Jedny teď netrpělivě čekají až znovu hodíme batoh na ramena a vydáme se křížem krážem za dobrodružstvím :-)  

Barcelonu opouštíme těsně před Silvestrem. Místo nás budou slavit příchod Nového roku naši hosté z Paříže, kdy celé město je v ulicích, nedaleko plaça d´Espanya se odehrávají bouřlivé slavnosti, ohňostroje a světelná show fontány Magica. Tradičně je třeba spolykat 12 hroznů při odpočítávání před půlnocí a zapít španělským šampaňským Cava. A aby si Katalánci naklonili štěstěnu i v novém roce, na Silvestrovké slavnosti nevychází bez červeného spodního prádla ;-)

Náš Silvestr byl méně bouřlivý. Vzali jsme to od moře k moři ... k nám do Sanary :-) Bývalé rybářské městečko zdobily tisíce světélek a přístav se s přicházejícím večerem zrcadlil v moři. Před odjezdem z Barcelony jsme do foroty vykoupili trh a na slavnostní večeři konečně došlo na ústřice, tygří krevety, břitky a kalamáry. S lahvinkou bílého archivního, kterou jsme vláčeli z hor do Španěl a zpět do Provence to bylo to pravé silvestrovské. I bez ohňostroje :-)

Po procházce městečkem v noční záři se vracíme ohřát domů do Bandolu. Novoroční dezert nepekla Anýzovka ani Provensálec, ale dodal místní cukrář od fontány - Patisserie de la Fotaine. Vybrali jsme Lucifera :-) V příručkách francouzské cukrařiny ho nehledejte. A jasně že nechyběl stromeček! Komu se nelení, tomu se zelení ... stromeček 3x za Vánoce :-D    

Jak na Nový rok, tak po celý rok? Nebylo by špatné! Budí nás sluníčko co se dere přes naše pomerančovníky obsypané ovocem do ložnice. Kávu mi nese Provensálec do postele. Až se rozkoukám a pokochám citrusovou zahrádkou, jdu připravovat "ztracený chleba" pain perdu k snídani. Venku je krásně, obloha blankytná a teploměr opět vystoupal na 16°C. Kdo by odolal dlouhé procházce po pobřeží až do západu slunce?

  

Věřím že jste si užili vánoční a novoroční svátky podle vašich představ a volný čas strávili s těmi co jsou vašemu srdci nejbližší.

Do nového roku 2017 vám přejeme s Provensálcem moře zdraví a plnou náruč lásky ♡ To je nejvíc ♡

A přání se pak plní sama ;-)

_____________

© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád

Pohlednice z kavárny

Ač jsem (ne)dobrovolně v barcelonském exilu, mé srdce stále buší pro Provence ღ A pro Provensálce :-)

 

Mé představy jak budu víkendově dojíždět domů do kraje cikád ztroskotaly k mé veliké nelibosti na spojení Barcelona-Marseille/Aix en Provence. Pátek večer a neděle večer nejsou ideální časy, tedy v nabídce dopravců, a jinou časovou flexibilitu běžné pracovní nasazení po-pá nenabízí... Což ale neznamená, že nepopadám kabelu a neletím na nádraží či letiště směr levandule, úsměv široký, jakmile to díky španělským svátkům časově klapne! 

 

Ale ani tak mi nic z mé milované Provence neunikne :-) Kdyby vám náhodou v předvánočních přípravách uteklo, že Lenka vydává již čtvrtou knížku, tak s radostí dávám tip na čtení pod olivovník či k praskajícímu krbu až venku začnou padat sněhové vločky :     

 

 

 

Kam vás tentokrát zavede?

 

„Na terasy kaváren, s výhledem i bez, kde nejste ani venku ani uvnitř, tak někde mezi. Sedíte a nemáte nic na práci, ale nemůžete říct, že neděláte nic. Děje se tu spousta věcí, dají se zde potkat zajímavé osoby, příběhy a situace. Ti, kteří znají Provence, vědí, že jeden z nejkrásnějších pohledů na ni, jeden z okamžiků, kdy si ji užíváme nejlépe, je od kavárenského stolku.“

 

Přijměte pozvání na skleničku růžového, ke kavárenskému stolku ve stínu platanů, 

s Lenčiným vlastním obrazovým doprovodem.

 

 

★ ★ ★

 

Krásné povídání s Lenkou, nejenom o poslední knize, si můžete ze záznamu Českého rozhlasu poslechnout zde.

 

  

 

 

 

Česká televize v Provence

Pamatujete si na květnové makronkování pro štáb České televize? Ne? Halasalo se tady a tady. Tak TEĎ je to aktuální! Protože provensálské povídání je dotočeno v Bruselu, v Ostravě sestříháno, vystříháno, dozvučeno a jde to do telky :-)

ČT2 team v plné kráse. A pak že v Provence prší ;-) 

O čem to je? O Anýzovce ze země cikád tedy ne :-( Ale kdyby paní režisérka Marta chtěla přijet do Provence i za mnou, tak jí zajistím azúro a další nášup makronek ;-) Pořad je věnovaný Lence Horňákové Civade, malířce a spisovatelce (a taky mojí kamarádce) a Anne Delaflotte Mehdevi, která napsala již několik románů a možná ji znáte z pražského knihkupectví U knihomola, které provozovala s manželem. Kromě dlouholetého přátelsví, mají také společnou knihu PRIORITAIRE, Praha-Paříž, o které jsem vám referovala zde. Jejich knížka nyní vyšla v překladu do francouzštiny, proto se dotáčelo v Bruselu při představení knihy a čtení. 

Anne a Lenka

Co uvidíte? To nevím ani já, ani Lenka s Anne, to je překvápko pro všechny :-) My se na to podíváme společně na streamingu (bo česká telka v levandulovém kraji nepremává) s lahvinkou růžového a zavzpomínáme na krásné časy, kdy bylo v Provence teplo, slunečno a dny dlouhé... Rozhodně vás ale čeká báječná půlhodinka ve společnosti Lenky a Anne, povídání nejenom o jejich knize ale také jejich životní cestě, z obrazovky na vás bude sálat pravé provensálské teplo, azúro (no dobře, možná jedna či dvě kapky děště) a projdete se společně po Luberonských kopcích a zavěšených vískách. Možná uvidíte Anýzovku, možná se před kamerou mihne i Provensálec, kdoví, třeba příjde na makronku i kouzelník :-) 

Krásný večer jsme si udělali! Lenka pod obdivným pohledem jejího Honzy-Ludvíka

Co Anýzovka právě vypráví a čemu může vděčit za Lenčin krásný úsměv již (bohužel) netuším. Zato vím, že Kiko dělá božské fotky! 

Kika bych potřebovala doma na focení pro blog :-)
Neříkal, že by se rád naučil francouzsky??? Vyměním focení za hostinský pokoj! Značka: kdykoliv ;-) 

Kdo to natáčel? Česká televize pro pořad Babylon, který můžete sledovat každou sobotu odpoledne na ČT2. Dokumentární série vypráví o osudech lidí potýkajících se s nálepkou cizinec, ať už cizinci žijící v Čechách či čeští rodáci žijící v zahraničí. Společným tématem je otázka Kde žiju a proč? V lednu 2015 oslaví pořad 11. narozeniny své existence a od první klapky je jeho autorkou, dramaturgyní, scénaristkou a režisérkou Marta Růžičková.

Veselý štáb a vysmátá Anýzovka poté co se snažila říct něco smysluplného do telky :-) Ale za tím kořeněním v Provence, za tím si stojím!

Za sebe dodám, že sledovat část natáčení byla skvělá zkušenost, kameramanovi Kikovi jsem vehementně koukala přes rameno, neboť také fotí - a báječně! - a s Provensálcem jsme strávili skvělý májový večer ve velmi příjemné společnosti. Děkujeme ღ Přijeďte zase ;-)

Opět ráda napeču ;-)

* * * * * 

Veselé historky z natáčení

Stejně jako začínají pohádky, i tak by mohl začít tenhle příspěvek:

„Bylo, nebylo, jednoho květnového dne k nám do dvora vjela škodovka s nápisem Česká televize.“

A tu se ozve druhý, vnitřní, hlas:

„No a co? Nechlub se, to se může stát každému, ne?“

„I když bydlím přes 1500 kilometrů od hranic země?“

„No přeci tím spíš! Babylón je pořad přesně o tomhle – jet tam, kde jsou Češi, ale ne Česko!“

Takže vítám u nás na dvoře v Provence tříčlenný televizní štáb, režisérku, kameramana a zvukaře. Marta, dramaturgyně a režisérka se dramaticky kouká na oblohu a po pozdravu mi trochu omluvně říká: „Bude pršet.“

„Kdepak!“, jsem si jistá v kramflecích!

„Vždycky, když točíme mimo republiku, tak prší. Já, zamilovaná do slunce a modré oblohy, sebou vozím déšť!“, povzdechne si odevzdaně.

Pokouším se ji uklidnit, provensálskému nebi může důvěřovat, tady ji kapky nechytnou. Trochu nejistě povídala něco o poušti, kde na ni koukali málem jako na bohyni deště, protože tam pršelo po několika letech právě při její návštěvě, ale dodala, že každopádně to natáčení zvládneme navzdory větru dešti a ostatním možným přírodním kalamitám. I navzdory mně?, říkám si v duchu, tentokrát nejistá já.

Na druhý den ráno opravdu pršelo… Marta měla úsměv na tváři a já hledala telefonní číslo francouzského meteorologického úřadu, abych jim tam Martu poslala na vědecké přezkoumání! Jsem si jistá, že déšť na příští dny nehlásili!

Na druhou stranu jsem se uklidnila, protože Marta řekla, že bude pršet a prší a taky řekla, že to natáčení zvládnem a já jí začala věřit, že to bude pravda.

Ze čtyř dní nakonec pršelo půl dne, a to jistě jen proto, aby Marta utvrdila svou pověst „Pršící dámy na cestách za dobrodružstvím českých lidí žijících mimo rodnou zemi.“

Mně přijde jako dobrodružství to její babylónové nadšení a nasazení!

A hned se mi v duchu prokmitla otázka:

„A nějakou veselou historku z natáčení nemáš?“

Tohle je přesně jedna z těch mnoha vět, které se do francouzštiny přeložit nedají. Jistě, můžete se francouzsky zeptat jakéhokoliv Francouze, zda by neměl nějakou veselou historku z natáčení, s největší pravděpodobností vůbec nebude rozumět tomu, nač se ho ptáte a co po něm chcete, a v tom nejlepším případě vám vysvětlí, že on přeci do filmu nedělá.

Je to také jedna z mnoha průpovídek, které jsme si v mládí mezi sebou pohazovali, často v lehce ironickém tónu a s náznakem úsměvu či úsměšku v koutku.

Skutečný význam, podle intonace a velikosti onoho ironického úsměvu obvykle zněl – „no tak jen klidně vykládej, stejně ti nebudeme věřit, ale když ti to udělá radost…“

Ovšem mohl by znít i jinak – „povídej a nech nás taky chvilku snít, řekni nám něco, co ostatní neví. Nepoděkujeme ti, necháme si ten úsměšek na tváři, abychom neprozradili, že nás tvé povídání baví, zajímá a otevírá nové světy.“

Zvědavost je hlad duše po dobrodružství, veselá historka z natáčení hraničí s uvěřitelností a onomu dobrodružství je kořením.

Další důležitá otázka zní: „Musí být veselá historka z natáčení nutně veselá, či dokonce k popukání?“

Předpokládám, že nemusí. Ovšem ještě jsem nikdy nikoho neslyšela, že by po někom požadoval smutnou historku z natáčení nebo odjinud. Mezi smutkem a veselostí je celá paleta dojmů, nálad a možností… Jde vlastně o něco, co se děje za oponou, v zákulisí, mimo každodenní život. Taková historka není určená pro všechny uši a oči, rozdává se po kapkách, jako vzácný nektar. Zasvěcuje. A nemusí jít nutně o natáčení, to je jasné. Filmový svět jen přidává na její záhadnosti, kamera je oko, které se dívá na svět jinak, jinak nám ho ukazuje a jinak se v něm vidíme, kamera je zrcadlo, v němž se blýskají, a za níž se otevírají netušené obzory. A my se můžeme v tom zrcadlení ztratit, nebo najít.

Neboť, upřímně!, kolik z nás si ráno při pohledu do zrcadla není úplně jistý, že ten druhý, co se na něj dívá, je skutečně on? Snad každý z nás měl aspoň jednou jedinkrát tuhle myšlenku!

A pak, kolika z nás se v životě podaří být přítomen skutečnému natáčení? I když v dnešní době je to čím dál jednodušší, s telefonem nebo menší kamerou se každý může cítit snadno a rychle Menzlem nebo Coppolou…

Kamera téměř automaticky znamená příběh…

Ten můj?

Jednoduché - byla televize a točili mě! Jako pivo, chce se přidat.

Točili! Mě? Zatočili se mnou? Vytočila jsem je? Předtočili si něco a dotočili to později, přetočili to jinak a natočili všechno?

Naštěstí nenatočili všechno, co se tu odehrávalo během těch čtyř květnových dní, diváci se nedozvědí vše, ne všechno je k zhlédnutí. A k vyprávění! To jsou přesně ty historky z natáčení.

Stáli jste někdy před opravdovou kamerou? Tou, za níž se schovává kameraman?

Jen se přede mě kameraman postavil a řekl, že „se jede“, mohli na mě prádlo ždímat.

Potí se ruce tím víc, čím je kamera větší? Natočí velká kamera víc věcí, protože je velká?

Na druhou stranu zase máte jistotu, že když vám kameraman řekne, že je vypnutá, tak je to pravda, ježto ji musí sundat z bolavého ramene, nevidíte to červené světýlko, ruce se přestanou potit a taky přestanete koktat a plácat nesmysly díky tomu pitomému snažení vyloudit ze sebe smysluplnou větu, která by mohla mít víc než jen podstatné jméno a sloveso. S velkou kamerou a kameramanem se nemusíte bát, že vás někdo natočí, aniž byste o tom věděli. Nesmysly, které z vás padají do velké kamery, jsou možná jistým způsobem nevědomé, protože v okamžiku, kdy kameraman stiskne tlačítko „on“ váš mozek se hodí automaticky do režimu „off“, ale nemůžete říct, že jste o tom nevěděli. Navíc, sympatický kameraman, či sympatický zvukař a neméně sympatická režisérka poslouchají ty vaše nesmysly, a velmi elegantně (v mém případě na mě šli po špičkách a v rukavičkách, jako na princeznu) vám řeknou „To bylo výborný! To dáme ještě jednou!“ – přeloženo – „přestaň se kroutit, hledět do nebe nebo na špičky bot, lámat si prsty a mluv srozumitelně.“

Velká kamera a kameraman jsou vlastně uklidňující! Taková jistota v našem virtuálním světě. A se šikovným štábem zapomenete i na tu velkou kameru a pomrkávajícího chlapíka a začnete se chovat celkem přirozeně.

Po prvních koktacích pokusech o spřátelení se s kamerou se mi postupně rozvázal jazyk a vyhrála chuť tomu štábu televiznímu vytřít zrak – když už přijeli až sem, na jih, do Provence! Samozřejmě, že chuť tu Provence jim ukázat je sice hezká motivace, ale za tři dny? Kde, co, takhle z rychlíku? A v nesprávném světle? … Protože na některá místa musíte brzy ráno ve studeném světle vycházejícího slunce, na jiná při jeho západu, na některá místa musíte několikrát a z některých se vám nechce odejít, na všechna se chcete vracet…Chtěla bych jim ukázat mé oblíbené postavičky a osobnosti, možná i prozradit mé tajné pozorovatelny každodenního života, představit jim tenhle kout jinak, než jako obvyklý obrázek z pohlednice. Je to nesplnitelný úkol, co na tom, moc jsem si to užila.

Zažili jsme hezké chvíle, jako třeba výlet k Anne, do Manosque, to byla Provence plná češtiny v burgundsko-americké rodině. To patří k těm nejdojemnějším chvilkám z natáčení. Stejně jako, když se tři puberťáci, synové Anne narození v Praze, vrhnou na české pivo – široký úsměv na jejich tvářích byl poděkováním za dárek od štábu!

Před kamerou za kamerou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát… kamera je vypnutá, klid po bouři emocí a úprkem vpřed za časem… konečně mluví ti ostatní, a já jen poslouchám, a často nevěřím svým uším!

Zajímalo by mě, proč přijeli sem, když každý vypráví historky o sobě, o svých zkušenostech a zážitcích o tolik zajímavější a vzrušující než ty mé?!

Tak třeba... kdepak, nic vám neřeknu… byla by to zrada vypnuté kamery.

Něco přeci jen prozradím… takové malé natáčecí zasvěcení.

Nepřekvapivě byla završením televizního pobytu večeře na terase s výhledem na Luberon. K naší radosti, Zdena a Provensálec přijali naše pozvání. Vcelku nevysvětlitelně byli zrovna „doma“, a nikoli někde na opačné straně zeměkoule případně slunečního systému, a nejen to. Zdena se laskavě nabídla, že mi pomůže s přípravou večeře, když jsem tak zaneprázdněná tím pocením se před kamerou. Když mi nadšeně sdělila, že má na vaření a další přípravy čas, z pohodlnosti a gurmánství jsem se neodvážila zeptat, jak to všechno zvládne.

Zdeny znalí ví, co tím mám na mysli.

Jsou lidé, kteří hravě zvládnou několik činností najednou. Zdena je člověk běžící před svou dobou, a tak s lehkostí motýla komprimuje několik pracovně hodně vytížených týdnů do jednoho dne. V každém případě jsem dobře udělala, že jsem jí hodila přípravy večeře na bedra. Přivezla jídla pro celou vesnici na několik dnů, to za prvé. Přivezla to s úsměvem jí vlastním, to za druhé. A to nejdůležitější – bylo to nejen vynikající, ale i krásné – zejména dezertík!

Různobarevné makrónky se tetelily na podnose tak svůdně, že se po nich jen zaprášilo, nezbyl ani jeden, ani jeden drobeček! Přistihla jsem se, jak si sliním špičku prstu a jako slepice „klovu“ po talíři a sbírám ty poslední drobečky! Ještě, že to nenatočili!

Recept si prosím vyptejte u Zdeny! Já budu doufat, že je pro nás Zdenka zase někdy připraví a přiveze, nebo mě pozve na jejich degustaci!

                                                                                                   Lenka Horňáková Civade

Poznámka pro zvědavé: vysílání květnového natáčení v sobotu 6.12. ve 13.00 na ČT2 v pořadu Babylon.

_______________
© photos : Krunoslav Kiko Keteleš (2,3,4,5), Lenka Horňáková Civade (1), Provensálec (6), Anýzovka v zemi cikád (7)

© ilustrace: Lenka Horňáková Civade

O pořadu Babylon a on-line streaming: www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon