Pohlednice z kavárny

Ač jsem (ne)dobrovolně v barcelonském exilu, mé srdce stále buší pro Provence ღ A pro Provensálce :-)

 

Mé představy jak budu víkendově dojíždět domů do kraje cikád ztroskotaly k mé veliké nelibosti na spojení Barcelona-Marseille/Aix en Provence. Pátek večer a neděle večer nejsou ideální časy, tedy v nabídce dopravců, a jinou časovou flexibilitu běžné pracovní nasazení po-pá nenabízí... Což ale neznamená, že nepopadám kabelu a neletím na nádraží či letiště směr levandule, úsměv široký, jakmile to díky španělským svátkům časově klapne! 

 

Ale ani tak mi nic z mé milované Provence neunikne :-) Kdyby vám náhodou v předvánočních přípravách uteklo, že Lenka vydává již čtvrtou knížku, tak s radostí dávám tip na čtení pod olivovník či k praskajícímu krbu až venku začnou padat sněhové vločky :     

 

 

 

Kam vás tentokrát zavede?

 

„Na terasy kaváren, s výhledem i bez, kde nejste ani venku ani uvnitř, tak někde mezi. Sedíte a nemáte nic na práci, ale nemůžete říct, že neděláte nic. Děje se tu spousta věcí, dají se zde potkat zajímavé osoby, příběhy a situace. Ti, kteří znají Provence, vědí, že jeden z nejkrásnějších pohledů na ni, jeden z okamžiků, kdy si ji užíváme nejlépe, je od kavárenského stolku.“

 

Přijměte pozvání na skleničku růžového, ke kavárenskému stolku ve stínu platanů, 

s Lenčiným vlastním obrazovým doprovodem.

 

 

★ ★ ★

 

Krásné povídání s Lenkou, nejenom o poslední knize, si můžete ze záznamu Českého rozhlasu poslechnout zde.

 

  

 

 

 

Česká televize v Provence

Pamatujete si na květnové makronkování pro štáb České televize? Ne? Halasalo se tady a tady. Tak TEĎ je to aktuální! Protože provensálské povídání je dotočeno v Bruselu, v Ostravě sestříháno, vystříháno, dozvučeno a jde to do telky :-)

ČT2 team v plné kráse. A pak že v Provence prší ;-) 

O čem to je? O Anýzovce ze země cikád tedy ne :-( Ale kdyby paní režisérka Marta chtěla přijet do Provence i za mnou, tak jí zajistím azúro a další nášup makronek ;-) Pořad je věnovaný Lence Horňákové Civade, malířce a spisovatelce (a taky mojí kamarádce) a Anne Delaflotte Mehdevi, která napsala již několik románů a možná ji znáte z pražského knihkupectví U knihomola, které provozovala s manželem. Kromě dlouholetého přátelsví, mají také společnou knihu PRIORITAIRE, Praha-Paříž, o které jsem vám referovala zde. Jejich knížka nyní vyšla v překladu do francouzštiny, proto se dotáčelo v Bruselu při představení knihy a čtení. 

Anne a Lenka

Co uvidíte? To nevím ani já, ani Lenka s Anne, to je překvápko pro všechny :-) My se na to podíváme společně na streamingu (bo česká telka v levandulovém kraji nepremává) s lahvinkou růžového a zavzpomínáme na krásné časy, kdy bylo v Provence teplo, slunečno a dny dlouhé... Rozhodně vás ale čeká báječná půlhodinka ve společnosti Lenky a Anne, povídání nejenom o jejich knize ale také jejich životní cestě, z obrazovky na vás bude sálat pravé provensálské teplo, azúro (no dobře, možná jedna či dvě kapky děště) a projdete se společně po Luberonských kopcích a zavěšených vískách. Možná uvidíte Anýzovku, možná se před kamerou mihne i Provensálec, kdoví, třeba příjde na makronku i kouzelník :-) 

Krásný večer jsme si udělali! Lenka pod obdivným pohledem jejího Honzy-Ludvíka

Co Anýzovka právě vypráví a čemu může vděčit za Lenčin krásný úsměv již (bohužel) netuším. Zato vím, že Kiko dělá božské fotky! 

Kika bych potřebovala doma na focení pro blog :-)
Neříkal, že by se rád naučil francouzsky??? Vyměním focení za hostinský pokoj! Značka: kdykoliv ;-) 

Kdo to natáčel? Česká televize pro pořad Babylon, který můžete sledovat každou sobotu odpoledne na ČT2. Dokumentární série vypráví o osudech lidí potýkajících se s nálepkou cizinec, ať už cizinci žijící v Čechách či čeští rodáci žijící v zahraničí. Společným tématem je otázka Kde žiju a proč? V lednu 2015 oslaví pořad 11. narozeniny své existence a od první klapky je jeho autorkou, dramaturgyní, scénaristkou a režisérkou Marta Růžičková.

Veselý štáb a vysmátá Anýzovka poté co se snažila říct něco smysluplného do telky :-) Ale za tím kořeněním v Provence, za tím si stojím!

Za sebe dodám, že sledovat část natáčení byla skvělá zkušenost, kameramanovi Kikovi jsem vehementně koukala přes rameno, neboť také fotí - a báječně! - a s Provensálcem jsme strávili skvělý májový večer ve velmi příjemné společnosti. Děkujeme ღ Přijeďte zase ;-)

Opět ráda napeču ;-)

* * * * * 

Veselé historky z natáčení

Stejně jako začínají pohádky, i tak by mohl začít tenhle příspěvek:

„Bylo, nebylo, jednoho květnového dne k nám do dvora vjela škodovka s nápisem Česká televize.“

A tu se ozve druhý, vnitřní, hlas:

„No a co? Nechlub se, to se může stát každému, ne?“

„I když bydlím přes 1500 kilometrů od hranic země?“

„No přeci tím spíš! Babylón je pořad přesně o tomhle – jet tam, kde jsou Češi, ale ne Česko!“

Takže vítám u nás na dvoře v Provence tříčlenný televizní štáb, režisérku, kameramana a zvukaře. Marta, dramaturgyně a režisérka se dramaticky kouká na oblohu a po pozdravu mi trochu omluvně říká: „Bude pršet.“

„Kdepak!“, jsem si jistá v kramflecích!

„Vždycky, když točíme mimo republiku, tak prší. Já, zamilovaná do slunce a modré oblohy, sebou vozím déšť!“, povzdechne si odevzdaně.

Pokouším se ji uklidnit, provensálskému nebi může důvěřovat, tady ji kapky nechytnou. Trochu nejistě povídala něco o poušti, kde na ni koukali málem jako na bohyni deště, protože tam pršelo po několika letech právě při její návštěvě, ale dodala, že každopádně to natáčení zvládneme navzdory větru dešti a ostatním možným přírodním kalamitám. I navzdory mně?, říkám si v duchu, tentokrát nejistá já.

Na druhý den ráno opravdu pršelo… Marta měla úsměv na tváři a já hledala telefonní číslo francouzského meteorologického úřadu, abych jim tam Martu poslala na vědecké přezkoumání! Jsem si jistá, že déšť na příští dny nehlásili!

Na druhou stranu jsem se uklidnila, protože Marta řekla, že bude pršet a prší a taky řekla, že to natáčení zvládnem a já jí začala věřit, že to bude pravda.

Ze čtyř dní nakonec pršelo půl dne, a to jistě jen proto, aby Marta utvrdila svou pověst „Pršící dámy na cestách za dobrodružstvím českých lidí žijících mimo rodnou zemi.“

Mně přijde jako dobrodružství to její babylónové nadšení a nasazení!

A hned se mi v duchu prokmitla otázka:

„A nějakou veselou historku z natáčení nemáš?“

Tohle je přesně jedna z těch mnoha vět, které se do francouzštiny přeložit nedají. Jistě, můžete se francouzsky zeptat jakéhokoliv Francouze, zda by neměl nějakou veselou historku z natáčení, s největší pravděpodobností vůbec nebude rozumět tomu, nač se ho ptáte a co po něm chcete, a v tom nejlepším případě vám vysvětlí, že on přeci do filmu nedělá.

Je to také jedna z mnoha průpovídek, které jsme si v mládí mezi sebou pohazovali, často v lehce ironickém tónu a s náznakem úsměvu či úsměšku v koutku.

Skutečný význam, podle intonace a velikosti onoho ironického úsměvu obvykle zněl – „no tak jen klidně vykládej, stejně ti nebudeme věřit, ale když ti to udělá radost…“

Ovšem mohl by znít i jinak – „povídej a nech nás taky chvilku snít, řekni nám něco, co ostatní neví. Nepoděkujeme ti, necháme si ten úsměšek na tváři, abychom neprozradili, že nás tvé povídání baví, zajímá a otevírá nové světy.“

Zvědavost je hlad duše po dobrodružství, veselá historka z natáčení hraničí s uvěřitelností a onomu dobrodružství je kořením.

Další důležitá otázka zní: „Musí být veselá historka z natáčení nutně veselá, či dokonce k popukání?“

Předpokládám, že nemusí. Ovšem ještě jsem nikdy nikoho neslyšela, že by po někom požadoval smutnou historku z natáčení nebo odjinud. Mezi smutkem a veselostí je celá paleta dojmů, nálad a možností… Jde vlastně o něco, co se děje za oponou, v zákulisí, mimo každodenní život. Taková historka není určená pro všechny uši a oči, rozdává se po kapkách, jako vzácný nektar. Zasvěcuje. A nemusí jít nutně o natáčení, to je jasné. Filmový svět jen přidává na její záhadnosti, kamera je oko, které se dívá na svět jinak, jinak nám ho ukazuje a jinak se v něm vidíme, kamera je zrcadlo, v němž se blýskají, a za níž se otevírají netušené obzory. A my se můžeme v tom zrcadlení ztratit, nebo najít.

Neboť, upřímně!, kolik z nás si ráno při pohledu do zrcadla není úplně jistý, že ten druhý, co se na něj dívá, je skutečně on? Snad každý z nás měl aspoň jednou jedinkrát tuhle myšlenku!

A pak, kolika z nás se v životě podaří být přítomen skutečnému natáčení? I když v dnešní době je to čím dál jednodušší, s telefonem nebo menší kamerou se každý může cítit snadno a rychle Menzlem nebo Coppolou…

Kamera téměř automaticky znamená příběh…

Ten můj?

Jednoduché - byla televize a točili mě! Jako pivo, chce se přidat.

Točili! Mě? Zatočili se mnou? Vytočila jsem je? Předtočili si něco a dotočili to později, přetočili to jinak a natočili všechno?

Naštěstí nenatočili všechno, co se tu odehrávalo během těch čtyř květnových dní, diváci se nedozvědí vše, ne všechno je k zhlédnutí. A k vyprávění! To jsou přesně ty historky z natáčení.

Stáli jste někdy před opravdovou kamerou? Tou, za níž se schovává kameraman?

Jen se přede mě kameraman postavil a řekl, že „se jede“, mohli na mě prádlo ždímat.

Potí se ruce tím víc, čím je kamera větší? Natočí velká kamera víc věcí, protože je velká?

Na druhou stranu zase máte jistotu, že když vám kameraman řekne, že je vypnutá, tak je to pravda, ježto ji musí sundat z bolavého ramene, nevidíte to červené světýlko, ruce se přestanou potit a taky přestanete koktat a plácat nesmysly díky tomu pitomému snažení vyloudit ze sebe smysluplnou větu, která by mohla mít víc než jen podstatné jméno a sloveso. S velkou kamerou a kameramanem se nemusíte bát, že vás někdo natočí, aniž byste o tom věděli. Nesmysly, které z vás padají do velké kamery, jsou možná jistým způsobem nevědomé, protože v okamžiku, kdy kameraman stiskne tlačítko „on“ váš mozek se hodí automaticky do režimu „off“, ale nemůžete říct, že jste o tom nevěděli. Navíc, sympatický kameraman, či sympatický zvukař a neméně sympatická režisérka poslouchají ty vaše nesmysly, a velmi elegantně (v mém případě na mě šli po špičkách a v rukavičkách, jako na princeznu) vám řeknou „To bylo výborný! To dáme ještě jednou!“ – přeloženo – „přestaň se kroutit, hledět do nebe nebo na špičky bot, lámat si prsty a mluv srozumitelně.“

Velká kamera a kameraman jsou vlastně uklidňující! Taková jistota v našem virtuálním světě. A se šikovným štábem zapomenete i na tu velkou kameru a pomrkávajícího chlapíka a začnete se chovat celkem přirozeně.

Po prvních koktacích pokusech o spřátelení se s kamerou se mi postupně rozvázal jazyk a vyhrála chuť tomu štábu televiznímu vytřít zrak – když už přijeli až sem, na jih, do Provence! Samozřejmě, že chuť tu Provence jim ukázat je sice hezká motivace, ale za tři dny? Kde, co, takhle z rychlíku? A v nesprávném světle? … Protože na některá místa musíte brzy ráno ve studeném světle vycházejícího slunce, na jiná při jeho západu, na některá místa musíte několikrát a z některých se vám nechce odejít, na všechna se chcete vracet…Chtěla bych jim ukázat mé oblíbené postavičky a osobnosti, možná i prozradit mé tajné pozorovatelny každodenního života, představit jim tenhle kout jinak, než jako obvyklý obrázek z pohlednice. Je to nesplnitelný úkol, co na tom, moc jsem si to užila.

Zažili jsme hezké chvíle, jako třeba výlet k Anne, do Manosque, to byla Provence plná češtiny v burgundsko-americké rodině. To patří k těm nejdojemnějším chvilkám z natáčení. Stejně jako, když se tři puberťáci, synové Anne narození v Praze, vrhnou na české pivo – široký úsměv na jejich tvářích byl poděkováním za dárek od štábu!

Před kamerou za kamerou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát… kamera je vypnutá, klid po bouři emocí a úprkem vpřed za časem… konečně mluví ti ostatní, a já jen poslouchám, a často nevěřím svým uším!

Zajímalo by mě, proč přijeli sem, když každý vypráví historky o sobě, o svých zkušenostech a zážitcích o tolik zajímavější a vzrušující než ty mé?!

Tak třeba... kdepak, nic vám neřeknu… byla by to zrada vypnuté kamery.

Něco přeci jen prozradím… takové malé natáčecí zasvěcení.

Nepřekvapivě byla završením televizního pobytu večeře na terase s výhledem na Luberon. K naší radosti, Zdena a Provensálec přijali naše pozvání. Vcelku nevysvětlitelně byli zrovna „doma“, a nikoli někde na opačné straně zeměkoule případně slunečního systému, a nejen to. Zdena se laskavě nabídla, že mi pomůže s přípravou večeře, když jsem tak zaneprázdněná tím pocením se před kamerou. Když mi nadšeně sdělila, že má na vaření a další přípravy čas, z pohodlnosti a gurmánství jsem se neodvážila zeptat, jak to všechno zvládne.

Zdeny znalí ví, co tím mám na mysli.

Jsou lidé, kteří hravě zvládnou několik činností najednou. Zdena je člověk běžící před svou dobou, a tak s lehkostí motýla komprimuje několik pracovně hodně vytížených týdnů do jednoho dne. V každém případě jsem dobře udělala, že jsem jí hodila přípravy večeře na bedra. Přivezla jídla pro celou vesnici na několik dnů, to za prvé. Přivezla to s úsměvem jí vlastním, to za druhé. A to nejdůležitější – bylo to nejen vynikající, ale i krásné – zejména dezertík!

Různobarevné makrónky se tetelily na podnose tak svůdně, že se po nich jen zaprášilo, nezbyl ani jeden, ani jeden drobeček! Přistihla jsem se, jak si sliním špičku prstu a jako slepice „klovu“ po talíři a sbírám ty poslední drobečky! Ještě, že to nenatočili!

Recept si prosím vyptejte u Zdeny! Já budu doufat, že je pro nás Zdenka zase někdy připraví a přiveze, nebo mě pozve na jejich degustaci!

                                                                                                   Lenka Horňáková Civade

Poznámka pro zvědavé: vysílání květnového natáčení v sobotu 6.12. ve 13.00 na ČT2 v pořadu Babylon.

_______________
© photos : Krunoslav Kiko Keteleš (2,3,4,5), Lenka Horňáková Civade (1), Provensálec (6), Anýzovka v zemi cikád (7)

© ilustrace: Lenka Horňáková Civade

O pořadu Babylon a on-line streaming: www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon

Maková pole a třešňové sady

... neboli Provence začátkem června :-) Makové kvítky kam se podíváš, levandulové lány, ještě zelené, a sady plné třešní dozrávajících pod provensálským sluncem...  

Než se zmátořím z ultimátního jet-lagu, který jsem si přivezla z mé třítýdenní cesty po USA, tak se s vámi podělím o fotečky a tipy, které jsem nestihla publikovat před odletem neboť mi odešla klávesnice na mém notebooku :-/ Přísahám, že teď jsem noťas čajem nezalívala !! To samo ;-) Čestný pionýrský ☺ 

Týden před odletem do Los Angeles byl velmi hektický, najeto stovky kilometrů (konkrétně 2.632km !) ale i tak jsem si ho užila, spousty toho viděla a nového objevila:

• středa 29. května: TGV neboli rychlovlak Aix en Provence -> Paříž; ubytování v apartmánu na mém vysněném Montmartru ♥
• čtvrtek 30. května: Paříž; krapet prácovních schůzek a hodně courání po uličkách a zákoutích čtvrti Montmartre brodíc se vodou neboť nonstop leje... to mi ale úsměv ze rtů nebere! Stíhám i aperitiv a večeři s kámoškou a pak ještě druhý nášup na Montmartru... to je tak když máte nabitý program a času málo :-)
• pátek 31. května: Paříž; předání bytu :-( a odjezd autem směr region Centre; noc v bývalém relais de Poste Cheval Noir v Argenton sur Creuse (1), předělaném na skvělý hotel.
• sobota 1. června: schůzka v La Souteraine; jen co je vše vyřízeno, pokračuju v cestě na jih; náhodná obědová zastávka v restauraci Coq en Pâte v Guéret (2), která má od Michelinu ocenění 3 vidličky a od pondělí do soboty nabízí speciální kompletní obědové Michelinské menu za 18 € !! Skvělé jídlo, efektivní obsluha, příjemný interiér ... neber to :-) Pozdě večer projíždíme přes Sisteron, umírám chutí po vyhlášeném sisteronském jehněčím agneau de Sisteron, mému přání je vyhověno u Grand Hôtel du Cours (3) :-) O půlnoci příjezd domů à ma petite maison.
• neděle 2. června: je oddychovější; nedělní trh ve Vinon sur Verdon; poobědové setkání s JP - "starý" známý co se čerstvě přestěhoval z Paříže do Provence (jednou tady všichni budem ;-) a společný pohárek na Cours Mirabeau v Aix en Provence.
• pondělí 3. června: převelikánské zklamání v úžasné vesničce Mane kde se dozvídám že jsem po roce a půl definitivně prohrála spor s radnicí a místním průmyslníkem a můj vysněný dům-ateliér-business v jednom - má srdcová provensálská záležitost ♥ nebude můj :-(((( Mám chuť vraždit neboť vím že jednání nebyly ani trochu férové, holt jsem pod stolem nestrkala tučné obálky a věřila že můj projekt s ekonomickým přínosem pro region bude stačit... Mrzutou náladu si spravuji cestou k Lence C. (4) do Saint Saturnin les Apt a po zámku St Quentin mám tak čest shlédnout dům mémé a Lenčin ateliér. Cesta z Forcalquier k nim je kouzelná ! Fotím jak divá :-) S ohodně lepší náladou a povzbuzením k lepším zítřkům (díky, Leni !!) vyrážím do Rognonas kde si vyzvedávám skvělý starodávný sekretář, i (prozatím) bez plánované patiny na bílo vypadá v naší hale skvěle :-)
• úterý 4. května: vyrážím do přímořského rybářského městečka Sanary sur Mer; několik vyřízování, hodinová pauza u mé úžasné pedikérky Françoise; cestou se zastavuji na kávu v mé oblíbené "zavěšené" vesničce Cadière d'Azur; přemísťuji se o pár kilometrů do Bandol kde máme letní byt; mimo zařizování pro tchýni která zde je, stíhám ještě zalít naši přímořskou zahrádku kde úžasně voní kvetoucí citronovníky a pomerančovníky ♥ Se snítkem vonících větévek se vydávám do Fuveau ke kamarádce Giulianě pro kabelky First of Tula (5) které navrhuje, neboť nutně potřebuju na US cestu její violet Thelma (ta v Hollywoodu u předchozího příspěvku ;-) Stíháme i apéro u bazénu... malé letní radosti :-)
• středa 5. května: poslední vyřizování  a schůzky v Aix en Provence; dávám comp do opravny neboť stále v záruce; vracím auto z Pařížské půjčovny a  vydávám se směrem k ma petite maison;  balím v noci (jako obvykle); připravuji dům na absenci a kytky na sucho; Provensálec dostává seznam co vše musí udělat a přívést (jinak by polovinu zapomněl ;-) Spát jít nestíhám (jako obvykle)...
• čtvrtek 6. května: ve 3:00 ráno odjíždím na letiště do Marseille, naskakuju na první let do Paříže a po deseti hodinách letu mě čeká slunná Kalifornie, L.A. a kamarád Juraj :-)

La vie est belle ! I když čas od času kope a kouše... mais c´est la vie, non ?*

        

_______________
* život je krásný! i když čas od času kope a kouše... ale to je život, ne?

(1) hotel & restaurace Cheval Noir, Argenteuil sur Creuse: http://www.le-chevalnoir.fr/index.php
(2) restaurace Coq en Pâte, Guéret: http://www.restaurant-lecoqenpate.com/fr
(3) hotel & restaurace Grand Hôtel du Cours, Sisteron: http://www.hotel-lecours.com
(4) Lenka Horňáková-Civade & knihy a kresby: http://www.lenka-civade.com
(5) Giuliana Jorrot & kabelky FirstOfTulla: http://firstoftulla.fr

Dopisy z Provence

... ty psával pan Horníček. Fiktivní dopisy věnované osobnostem v Provence, kdysi vydané jako "Listy z Provence"...

Jiný čas, jiná psaní! Kamarádce Lence právě vyšla nová knížka "PRIORITAIRE, Praha – Paříž". Sbírka dopisů ve kterých si Lenka žijící ve Francii a Francouzka Anne žijící v Praze vyměňují poznatky a dojmy z cizí a přeci tak blízké země. Ráda bych vás jejím prostřednictvím pozvala na čtení, setkání a autogramiády, které se konají v Čechách ve dnech 18-23. května (více info níže).  

S Lenkou jsem se seznámila kdysi dávno, díky knížkám :-) Už tenkrát. Já žila v Paříži a ona již byla o krok napřed, ve slunné Provence. To ještě knížky nepsala. Stavěla zámky. Ne ty vzdušné ale jeden opravdový :-) Probouzela s manželem Honzou-Ludvíkem zřícenou "Šípkovou Růženku" - château Saint Quentin, a plnili si jejich provensálský sen. O tom ale i o životě a kouzlu Provence pojednává její první knížka "Provence jako sen", kterou vám nemohu než vřele doporučit. Úžasné čtení do lehátka pod olivovník ke snění :-)

Lenka Horňáková Civade se narodila kdesi v Prostějově a život ji zavanul až do daleké Provence. Po revoluci na brigádě v Belgii poznala Honzu-Ludvíka, budoucího muže Jean-Louis. Až do promoce byla permanentně k zastižení na trase autobusu Praha-Paříž, poté se s čerstvým diplomem ekonomie v kapse a novým příjmením Civade v občance vydala trvale objevovat krásy Paříže. Tam mimo jiné chodila do Beaux Arts učit se kreslit a doma si kreslila do šuplíku. Stihla ještě povít synka Alexandra, než se o dva roky později všichni tři vydali směrem klid, jih, venkov. Cílová zastávka Provence. Honza-Ludvík měl plán. Najít dům a vybudovat z něho místo setkání divadelníků, malířů a hudebníků. V Provence se jich ujala mémé - maminka Honzy-Ludvíka, i když ve skutečnosti dorazili čtyři. Za nedlouho spatřila provensálké azúro dcera Eliška a Lenka posílala pohlednici ze St Saturninu: "Budeme se stěhovat!! Máme dům. Opravuji, máme zříceninu. Ovšem krásnou." Z té ruiny se rozhodli probudit ze 16. století hluboce spící Šípkovou Růženku. Ono "stěhování" spočívalo v přemístění od mémé na "staveniště" do kadibudky. 24 metrů čtverečních ve čtyřech po dlouhé čtyři roky... Klobouk dolů! Zrekonstruovaný renesanční zámek Saint Quentin spatřil světlo provensálského světa l.p. 2003. "Pod křížem kaple, před kaplí terasa, pod terasou oranžérie, před oranžérií olivovník a pod olivovníkem fontána." Úžas ze kterého si o rok později sedám na zadek na terase vedle zámecké paní :-) A jak to bylo dál? Dozvíte se v Lenčině autobiografické knížce ;-) Provence jako sen (2010). Následuje téměř detektivní příběh z pohoří Luberon Lanýže (2011) a čerstvá novinka Prioritaire Praha-Paříž (2013). Nesmím opomenout kresby vytažené ze šuplíku! Plně se věnuje kresbě a malbě a vystavuje své obrazy jak v České republice, tak ve Francii. Slovy Miroslava Švancary: "Je doslova uhranuta figurou, respektive ženským tělem. Tvar je pro autorku důležitý, ať už je zachycen v jemné barevnosti akvarelů, v měkkosti pastelů, či v plachých liniích v kresbě tužkou."          

PRIORITAIRE, Praha – Paříž

V dnešní čím dál rychlejší a uspěchanější době se psaní dopisů stává vzácností. Zprávy si sdělujeme prostřednictvím mailů či sms spíše v holých větách, na nějaké zamyšlení, zastavení, úvahu, dojem či pocit nějak nezbývá čas. A možná je to škoda…
Francouzka Anne žijící v Praze a Češka Lenka žijící ve Francii využívají dopisů nejen jako prostředek vzájemné komunikace, ale i vlastního poznávání neznámé země, jejich zvláštností i stejností, radostí i problémů. Z dopisů Anne se dozvídáme mnohdy věci velmi neočekávané a neobvyklé, které nám domorodcům nijak zvláštní nepřipadají, a uvědomíme si je až pohledem překvapeného cizince. A podobně z pohledu Lenky z Francie naopak zjišťujeme, kolik toho v běžném životě může mít cizí země s tou naší společného. Dopisy jsou časově zarámovány pobytem Anne v Praze od roku 1993 do roku 2011, kde společně s manželem provozovali oblíbené mezinárodní knihkupectví U Knihomola v Mánesově ulici.

LANÝŽE

Tentokrát nás příběh téměř detektivní provádí fascinujícím světem sběratelů lanýžů v pohoří Luberon, o kterém běžný člověk vůbec nic neví a který zůstává normálnímu smrtelníkovi utajen. Prostřednictvím mladého učitele Martina postupně pronikáme do složitého světa místních obyvatel, jejich zvyků, nálad, lásky i nenávisti. Seznamujeme se s jednotlivými rázovitými postavami a zároveň zjišťujeme, proč Martin do tohoto kraje přijel, co ho k němu táhne a vábí a dojde-li jeho sen naplnění…

PROVENCE JAKO SEN

Když se řekne Provence, přemýšlím o našem odchodu z Paříže a o našem příchodu na venkov. O proměně ruiny v zámeček, o životě v Provence, o našich plánech a tom, co z nich zbylo, o zapouštění kořenů, o vzdušných zámcích a jejich realizaci, o snech, které se stávají skutečností i noční můrou, o modré obloze a cikádách, o růžovém víně při zapadajícím slunci, o úřednických oponách, o každodennosti a jejím kouzle, když se na ni podíváme z jiného úhlu nebo z jiné země, o nových přátelstvích a starých kamarádech, o barvách a vůních, o Šípkové Růžence… a touhách jít dál.

A co má Lenka v plánu dál? Já to vím! Řádně jsme si u vínka poklábosily na obědě v patiu Chez Charlotte v Aix en Provence :-) Ale pšttt! To bych jí vzala vítr z plachet a námět na další knížku. Tak jsem vám ji alespoň vyblejskla :-)

__________________

Více o Lenčině tvorbě na: http://www.lenka-civade.com