Pohlednice z kavárny

Ač jsem (ne)dobrovolně v barcelonském exilu, mé srdce stále buší pro Provence ღ A pro Provensálce :-)

 

Mé představy jak budu víkendově dojíždět domů do kraje cikád ztroskotaly k mé veliké nelibosti na spojení Barcelona-Marseille/Aix en Provence. Pátek večer a neděle večer nejsou ideální časy, tedy v nabídce dopravců, a jinou časovou flexibilitu běžné pracovní nasazení po-pá nenabízí... Což ale neznamená, že nepopadám kabelu a neletím na nádraží či letiště směr levandule, úsměv široký, jakmile to díky španělským svátkům časově klapne! 

 

Ale ani tak mi nic z mé milované Provence neunikne :-) Kdyby vám náhodou v předvánočních přípravách uteklo, že Lenka vydává již čtvrtou knížku, tak s radostí dávám tip na čtení pod olivovník či k praskajícímu krbu až venku začnou padat sněhové vločky :     

 

 

 

Kam vás tentokrát zavede?

 

„Na terasy kaváren, s výhledem i bez, kde nejste ani venku ani uvnitř, tak někde mezi. Sedíte a nemáte nic na práci, ale nemůžete říct, že neděláte nic. Děje se tu spousta věcí, dají se zde potkat zajímavé osoby, příběhy a situace. Ti, kteří znají Provence, vědí, že jeden z nejkrásnějších pohledů na ni, jeden z okamžiků, kdy si ji užíváme nejlépe, je od kavárenského stolku.“

 

Přijměte pozvání na skleničku růžového, ke kavárenskému stolku ve stínu platanů, 

s Lenčiným vlastním obrazovým doprovodem.

 

 

★ ★ ★

 

Krásné povídání s Lenkou, nejenom o poslední knize, si můžete ze záznamu Českého rozhlasu poslechnout zde.

 

  

 

 

 

Česká televize v Provence

Pamatujete si na květnové makronkování pro štáb České televize? Ne? Halasalo se tady a tady. Tak TEĎ je to aktuální! Protože provensálské povídání je dotočeno v Bruselu, v Ostravě sestříháno, vystříháno, dozvučeno a jde to do telky :-)

ČT2 team v plné kráse. A pak že v Provence prší ;-) 

O čem to je? O Anýzovce ze země cikád tedy ne :-( Ale kdyby paní režisérka Marta chtěla přijet do Provence i za mnou, tak jí zajistím azúro a další nášup makronek ;-) Pořad je věnovaný Lence Horňákové Civade, malířce a spisovatelce (a taky mojí kamarádce) a Anne Delaflotte Mehdevi, která napsala již několik románů a možná ji znáte z pražského knihkupectví U knihomola, které provozovala s manželem. Kromě dlouholetého přátelsví, mají také společnou knihu PRIORITAIRE, Praha-Paříž, o které jsem vám referovala zde. Jejich knížka nyní vyšla v překladu do francouzštiny, proto se dotáčelo v Bruselu při představení knihy a čtení. 

Anne a Lenka

Co uvidíte? To nevím ani já, ani Lenka s Anne, to je překvápko pro všechny :-) My se na to podíváme společně na streamingu (bo česká telka v levandulovém kraji nepremává) s lahvinkou růžového a zavzpomínáme na krásné časy, kdy bylo v Provence teplo, slunečno a dny dlouhé... Rozhodně vás ale čeká báječná půlhodinka ve společnosti Lenky a Anne, povídání nejenom o jejich knize ale také jejich životní cestě, z obrazovky na vás bude sálat pravé provensálské teplo, azúro (no dobře, možná jedna či dvě kapky děště) a projdete se společně po Luberonských kopcích a zavěšených vískách. Možná uvidíte Anýzovku, možná se před kamerou mihne i Provensálec, kdoví, třeba příjde na makronku i kouzelník :-) 

Krásný večer jsme si udělali! Lenka pod obdivným pohledem jejího Honzy-Ludvíka

Co Anýzovka právě vypráví a čemu může vděčit za Lenčin krásný úsměv již (bohužel) netuším. Zato vím, že Kiko dělá božské fotky! 

Kika bych potřebovala doma na focení pro blog :-)
Neříkal, že by se rád naučil francouzsky??? Vyměním focení za hostinský pokoj! Značka: kdykoliv ;-) 

Kdo to natáčel? Česká televize pro pořad Babylon, který můžete sledovat každou sobotu odpoledne na ČT2. Dokumentární série vypráví o osudech lidí potýkajících se s nálepkou cizinec, ať už cizinci žijící v Čechách či čeští rodáci žijící v zahraničí. Společným tématem je otázka Kde žiju a proč? V lednu 2015 oslaví pořad 11. narozeniny své existence a od první klapky je jeho autorkou, dramaturgyní, scénaristkou a režisérkou Marta Růžičková.

Veselý štáb a vysmátá Anýzovka poté co se snažila říct něco smysluplného do telky :-) Ale za tím kořeněním v Provence, za tím si stojím!

Za sebe dodám, že sledovat část natáčení byla skvělá zkušenost, kameramanovi Kikovi jsem vehementně koukala přes rameno, neboť také fotí - a báječně! - a s Provensálcem jsme strávili skvělý májový večer ve velmi příjemné společnosti. Děkujeme ღ Přijeďte zase ;-)

Opět ráda napeču ;-)

* * * * * 

Veselé historky z natáčení

Stejně jako začínají pohádky, i tak by mohl začít tenhle příspěvek:

„Bylo, nebylo, jednoho květnového dne k nám do dvora vjela škodovka s nápisem Česká televize.“

A tu se ozve druhý, vnitřní, hlas:

„No a co? Nechlub se, to se může stát každému, ne?“

„I když bydlím přes 1500 kilometrů od hranic země?“

„No přeci tím spíš! Babylón je pořad přesně o tomhle – jet tam, kde jsou Češi, ale ne Česko!“

Takže vítám u nás na dvoře v Provence tříčlenný televizní štáb, režisérku, kameramana a zvukaře. Marta, dramaturgyně a režisérka se dramaticky kouká na oblohu a po pozdravu mi trochu omluvně říká: „Bude pršet.“

„Kdepak!“, jsem si jistá v kramflecích!

„Vždycky, když točíme mimo republiku, tak prší. Já, zamilovaná do slunce a modré oblohy, sebou vozím déšť!“, povzdechne si odevzdaně.

Pokouším se ji uklidnit, provensálskému nebi může důvěřovat, tady ji kapky nechytnou. Trochu nejistě povídala něco o poušti, kde na ni koukali málem jako na bohyni deště, protože tam pršelo po několika letech právě při její návštěvě, ale dodala, že každopádně to natáčení zvládneme navzdory větru dešti a ostatním možným přírodním kalamitám. I navzdory mně?, říkám si v duchu, tentokrát nejistá já.

Na druhý den ráno opravdu pršelo… Marta měla úsměv na tváři a já hledala telefonní číslo francouzského meteorologického úřadu, abych jim tam Martu poslala na vědecké přezkoumání! Jsem si jistá, že déšť na příští dny nehlásili!

Na druhou stranu jsem se uklidnila, protože Marta řekla, že bude pršet a prší a taky řekla, že to natáčení zvládnem a já jí začala věřit, že to bude pravda.

Ze čtyř dní nakonec pršelo půl dne, a to jistě jen proto, aby Marta utvrdila svou pověst „Pršící dámy na cestách za dobrodružstvím českých lidí žijících mimo rodnou zemi.“

Mně přijde jako dobrodružství to její babylónové nadšení a nasazení!

A hned se mi v duchu prokmitla otázka:

„A nějakou veselou historku z natáčení nemáš?“

Tohle je přesně jedna z těch mnoha vět, které se do francouzštiny přeložit nedají. Jistě, můžete se francouzsky zeptat jakéhokoliv Francouze, zda by neměl nějakou veselou historku z natáčení, s největší pravděpodobností vůbec nebude rozumět tomu, nač se ho ptáte a co po něm chcete, a v tom nejlepším případě vám vysvětlí, že on přeci do filmu nedělá.

Je to také jedna z mnoha průpovídek, které jsme si v mládí mezi sebou pohazovali, často v lehce ironickém tónu a s náznakem úsměvu či úsměšku v koutku.

Skutečný význam, podle intonace a velikosti onoho ironického úsměvu obvykle zněl – „no tak jen klidně vykládej, stejně ti nebudeme věřit, ale když ti to udělá radost…“

Ovšem mohl by znít i jinak – „povídej a nech nás taky chvilku snít, řekni nám něco, co ostatní neví. Nepoděkujeme ti, necháme si ten úsměšek na tváři, abychom neprozradili, že nás tvé povídání baví, zajímá a otevírá nové světy.“

Zvědavost je hlad duše po dobrodružství, veselá historka z natáčení hraničí s uvěřitelností a onomu dobrodružství je kořením.

Další důležitá otázka zní: „Musí být veselá historka z natáčení nutně veselá, či dokonce k popukání?“

Předpokládám, že nemusí. Ovšem ještě jsem nikdy nikoho neslyšela, že by po někom požadoval smutnou historku z natáčení nebo odjinud. Mezi smutkem a veselostí je celá paleta dojmů, nálad a možností… Jde vlastně o něco, co se děje za oponou, v zákulisí, mimo každodenní život. Taková historka není určená pro všechny uši a oči, rozdává se po kapkách, jako vzácný nektar. Zasvěcuje. A nemusí jít nutně o natáčení, to je jasné. Filmový svět jen přidává na její záhadnosti, kamera je oko, které se dívá na svět jinak, jinak nám ho ukazuje a jinak se v něm vidíme, kamera je zrcadlo, v němž se blýskají, a za níž se otevírají netušené obzory. A my se můžeme v tom zrcadlení ztratit, nebo najít.

Neboť, upřímně!, kolik z nás si ráno při pohledu do zrcadla není úplně jistý, že ten druhý, co se na něj dívá, je skutečně on? Snad každý z nás měl aspoň jednou jedinkrát tuhle myšlenku!

A pak, kolika z nás se v životě podaří být přítomen skutečnému natáčení? I když v dnešní době je to čím dál jednodušší, s telefonem nebo menší kamerou se každý může cítit snadno a rychle Menzlem nebo Coppolou…

Kamera téměř automaticky znamená příběh…

Ten můj?

Jednoduché - byla televize a točili mě! Jako pivo, chce se přidat.

Točili! Mě? Zatočili se mnou? Vytočila jsem je? Předtočili si něco a dotočili to později, přetočili to jinak a natočili všechno?

Naštěstí nenatočili všechno, co se tu odehrávalo během těch čtyř květnových dní, diváci se nedozvědí vše, ne všechno je k zhlédnutí. A k vyprávění! To jsou přesně ty historky z natáčení.

Stáli jste někdy před opravdovou kamerou? Tou, za níž se schovává kameraman?

Jen se přede mě kameraman postavil a řekl, že „se jede“, mohli na mě prádlo ždímat.

Potí se ruce tím víc, čím je kamera větší? Natočí velká kamera víc věcí, protože je velká?

Na druhou stranu zase máte jistotu, že když vám kameraman řekne, že je vypnutá, tak je to pravda, ježto ji musí sundat z bolavého ramene, nevidíte to červené světýlko, ruce se přestanou potit a taky přestanete koktat a plácat nesmysly díky tomu pitomému snažení vyloudit ze sebe smysluplnou větu, která by mohla mít víc než jen podstatné jméno a sloveso. S velkou kamerou a kameramanem se nemusíte bát, že vás někdo natočí, aniž byste o tom věděli. Nesmysly, které z vás padají do velké kamery, jsou možná jistým způsobem nevědomé, protože v okamžiku, kdy kameraman stiskne tlačítko „on“ váš mozek se hodí automaticky do režimu „off“, ale nemůžete říct, že jste o tom nevěděli. Navíc, sympatický kameraman, či sympatický zvukař a neméně sympatická režisérka poslouchají ty vaše nesmysly, a velmi elegantně (v mém případě na mě šli po špičkách a v rukavičkách, jako na princeznu) vám řeknou „To bylo výborný! To dáme ještě jednou!“ – přeloženo – „přestaň se kroutit, hledět do nebe nebo na špičky bot, lámat si prsty a mluv srozumitelně.“

Velká kamera a kameraman jsou vlastně uklidňující! Taková jistota v našem virtuálním světě. A se šikovným štábem zapomenete i na tu velkou kameru a pomrkávajícího chlapíka a začnete se chovat celkem přirozeně.

Po prvních koktacích pokusech o spřátelení se s kamerou se mi postupně rozvázal jazyk a vyhrála chuť tomu štábu televiznímu vytřít zrak – když už přijeli až sem, na jih, do Provence! Samozřejmě, že chuť tu Provence jim ukázat je sice hezká motivace, ale za tři dny? Kde, co, takhle z rychlíku? A v nesprávném světle? … Protože na některá místa musíte brzy ráno ve studeném světle vycházejícího slunce, na jiná při jeho západu, na některá místa musíte několikrát a z některých se vám nechce odejít, na všechna se chcete vracet…Chtěla bych jim ukázat mé oblíbené postavičky a osobnosti, možná i prozradit mé tajné pozorovatelny každodenního života, představit jim tenhle kout jinak, než jako obvyklý obrázek z pohlednice. Je to nesplnitelný úkol, co na tom, moc jsem si to užila.

Zažili jsme hezké chvíle, jako třeba výlet k Anne, do Manosque, to byla Provence plná češtiny v burgundsko-americké rodině. To patří k těm nejdojemnějším chvilkám z natáčení. Stejně jako, když se tři puberťáci, synové Anne narození v Praze, vrhnou na české pivo – široký úsměv na jejich tvářích byl poděkováním za dárek od štábu!

Před kamerou za kamerou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát… kamera je vypnutá, klid po bouři emocí a úprkem vpřed za časem… konečně mluví ti ostatní, a já jen poslouchám, a často nevěřím svým uším!

Zajímalo by mě, proč přijeli sem, když každý vypráví historky o sobě, o svých zkušenostech a zážitcích o tolik zajímavější a vzrušující než ty mé?!

Tak třeba... kdepak, nic vám neřeknu… byla by to zrada vypnuté kamery.

Něco přeci jen prozradím… takové malé natáčecí zasvěcení.

Nepřekvapivě byla završením televizního pobytu večeře na terase s výhledem na Luberon. K naší radosti, Zdena a Provensálec přijali naše pozvání. Vcelku nevysvětlitelně byli zrovna „doma“, a nikoli někde na opačné straně zeměkoule případně slunečního systému, a nejen to. Zdena se laskavě nabídla, že mi pomůže s přípravou večeře, když jsem tak zaneprázdněná tím pocením se před kamerou. Když mi nadšeně sdělila, že má na vaření a další přípravy čas, z pohodlnosti a gurmánství jsem se neodvážila zeptat, jak to všechno zvládne.

Zdeny znalí ví, co tím mám na mysli.

Jsou lidé, kteří hravě zvládnou několik činností najednou. Zdena je člověk běžící před svou dobou, a tak s lehkostí motýla komprimuje několik pracovně hodně vytížených týdnů do jednoho dne. V každém případě jsem dobře udělala, že jsem jí hodila přípravy večeře na bedra. Přivezla jídla pro celou vesnici na několik dnů, to za prvé. Přivezla to s úsměvem jí vlastním, to za druhé. A to nejdůležitější – bylo to nejen vynikající, ale i krásné – zejména dezertík!

Různobarevné makrónky se tetelily na podnose tak svůdně, že se po nich jen zaprášilo, nezbyl ani jeden, ani jeden drobeček! Přistihla jsem se, jak si sliním špičku prstu a jako slepice „klovu“ po talíři a sbírám ty poslední drobečky! Ještě, že to nenatočili!

Recept si prosím vyptejte u Zdeny! Já budu doufat, že je pro nás Zdenka zase někdy připraví a přiveze, nebo mě pozve na jejich degustaci!

                                                                                                   Lenka Horňáková Civade

Poznámka pro zvědavé: vysílání květnového natáčení v sobotu 6.12. ve 13.00 na ČT2 v pořadu Babylon.

_______________
© photos : Krunoslav Kiko Keteleš (2,3,4,5), Lenka Horňáková Civade (1), Provensálec (6), Anýzovka v zemi cikád (7)

© ilustrace: Lenka Horňáková Civade

O pořadu Babylon a on-line streaming: www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon