Jedna jarní z Rougonu

... a nebo dvě-tři :-) Verdonský kaňon můžu fotit od rána do večera, v jakémkoliv počasí i ročním období a nikdy mě to neomrzí! Tak jako výhledu z naší chalupy se nenabažím ღ 

Ráno u kávy se z terasy kochám výhledem na horskou vesničku Rougon a zřícený hrad na skále.

Když se procházím zahradou, naskytne se mi výhled na Rougon z jiného úhlu v záplavě květů z našeho ovocného sadu.  

Odpoledne sedám na zápráží, v ruce mě hřeje hrnek s kávou, u nohou mi voní divoký tymián a oči se kochají Verdonským údolím.  

Jak plyne čas, obrazy jsou stále stejné a přeci pokaždé jiné... 

O víkendu byla obloha fotograficky dramatická ;-) Jaro v plném proudu, květy kam se podíváš, radosti až po okraj!  

I naši Chatbichou sluníčko vytáhlo na verandu a pro jednou se nechala vyfotit :-)

Doufám, že i váš víkend byl slunný a plný pohody.

Přeju vám fajn týden!

______________________
© photos: Anýzovka v zemi cikád

Instantanément #3

Trojka letí z Belgie! Ale než jsem sem doletěla já, stihla jsem prolítnout Verdonským kaňonem až do Lille ;-)

V pondělí 28.10. jsme svátek v Provence (logicky) neměli ale o prodloužený víkend jsme ochuzeni nebyli. Pátek 1.11. a Dušičky to jistily. A jelikož jsem v neděli byla nucena pracovat, tak jsem si mazaně vybrala volno ve čtvrtek. Už jen nacpat do tří dnů všechnu práci a hurá na chalupu ღ

Tohoto výhledu z terasy nemám nikdy dost! Dům po provensálském dědečkovi stojí na skále ve vesničce Rougon a má jeden z nejkrásnějších výhledů na Verdonský kaňon. Je to skvělé místo na výlety, pochoďáky podél kaňonu, lezení po skalách, koupání v horských jezerech... kdyby jsme to neměli tak daleko do práce, tak se tady usadíme.

A protože na horském vzduchu vytráví, to je známá věc, tak nakládám maso na provensálskou specialitu daube. Hovězí maso se marinuje v červeném víně s kořením a bylinkami a pak se velmi pomalu dusí několik hodin. Celý proces trvá sice tři dny ale je to velmi jednoduché a tuze dobré. Po receptu byla sháňka, bude v příštím příspěvku :-)
Taky večery jsou zde chladnější, přeci jenom jsme v 1100 metrech nad mořem. Tak proč si odepřít radost z posezení u krbu. A aby té radosti bylo ještě víc, pečeme si kaštany, k tomu lahvinka červeného Choray-les-Beaune 2003 ze sklípku... I Chatbichou spokojeně vrní :-) 

V pátek ráno za kuropění nemám stání, košík v ruce, popoháním Provensálce. Jde se na houby ღ Kdyby houbová sezóna trvala celý rok, vůbec bych se nezlobila. Pravda, raději sbírám hříbky, klouzky, bedly (protože miluju smaženici a houbové řízky) než provensálské "prašivky" jak jim říkám :-) Ale to mi na tom objevování a radování se z nadílky v mechu nic nebere. V Provence bohužel moc houby nerostou :-/ V košíku tak tradičně končí chanterelles - kuřátka, lišky chcete-li a sanguins - ryzce. První jsou výborné sušené do omáček na těstoviny a na králíka po myslivecku. Druhé krátce podušené a osmažené na másle s česnekem a petrželkou.  

Obtěžkáni košíky, zastavujeme se v Castellane v pekárně na náměstí pro fougasse. Obdoba italské focaccia. Tento provensálský chleba se připravuje z mouky, kvásku a olivového oleje. K dostání je jen tak, nebo dochucený ančovičkami, tapenádou, olivami, bazalkou... na apéro jak dělaný :-)

Z chalupy si kromě pocitu z dobře odvedené práce v sadu a včelínu, odvážíme poslední letošní úrodu: jablka, šípky a kdoule. Kdoulí máme letos málo neboť nějaký "dobrák" si je přišel natrhat :-/ Každý rok z nich připravuji želíčka, která nesmí chybět na žádném provensálském vánočním stole (recept najdete tady). Celé kdoule balím do těstíčka a peču v troubě à la jablečné taštičky. Kdoulová zavařenina je výborná alternativa za fíkovou k foie gras. A taky za řeč stojí kdoulový likér. A syrové, než na ně přijde řada u plotny, úžasně provoní dům :-)

Cestou domů nemůžu jinak než v horských serpentýnách zastavit auto a kochat se ohnivým západem slunce nad jezerem Sainte Croix ღ 

Nedělní rána mám ráda dlouhá, lenošivá, se snídaní na vidličku... Místo toho vstávám v 5h ráno a šinu se na rychlovlak. O čtyři a půl hodiny a 1100 km později jsem přejela celou Francii až na sever, do Lille. To není má cílová stanice ale obligátní zastavení. Celou cestu jsem se těšila až vejdu do cukrárny Meert a zakousnu se do jejich vyhlášené gaufrette. Křehounká, lehounká, plněná vanilkou z Madagaskaru. Cukrárna existuje již od r. 1761, nyní obohacena o restauraci a čajový salonek, a vanilková oplatka se zde peče od 1849. Za zastavení rozhodně stojí :-)

* * * * *

Přeji vám krásný týden! Ten můj bude belgický, v městečku Gand :-)

____________
© photos: Anýzovka v zemi cikád