Zařiďte si nejdůležitější.

Loni v dubnu jsme odlétali předčasně ze španělské Sevilly, kde jsme se namísto plánovaných 5 dnů k nasátí té pravé atmosféry úžasných slavností Feria de Abril, stihli stíží otočit, projít se po promenádě hířící tisíci barvami a volány, zatančit si sevillanu a už jsme vyráželi zpět na letiště. Volali nám z nemocnice, ať se okamžitě vrátíme, že s námi potřebují mluvit. Nešlo by to po telefonu? Nešlo. Nešla by schůzka odložit o pár dní? Nešla. Že výsledky testů nebudou nejrůžovější jsme tušili, ikdyž ta představa byla zvláštní když sršíte energií, život z vás přímo sálá, nic vás nebolí ani netrápí a vy si lítáte křížem krážem po světě. 

O den později sedíme ve francouzské nemocnici, naproti nám rada moudrých v bílých pláštích. Tváří se vážně, nikdo nemluví, těkavě koukáme jeden na druhého a vyčkáváme. Na ortel. 

"Zařiďte si nejdůležitější." 

Jednou rukou držím Provensálce za ruku, druhou si zarývám nehty do dlaně. Snažím se přebít bolest bolestí. Snažím se udržet hráz slz, kterých mám plné oči. Vím že jak se překutálí na tvář, nezastavím je. Mám sto a jednu otázku, všechny uvíznou v hrdle, s tím obřím knedlíkem. Ortel je brutální. Brutálně nečekaný. Před očima mám defilé našich společných plánů a snů, a ty padají jako domino. A pak už nic. Jen jedno vyhořelé srdce... 

V krátkém čase co nám zbývá do operace se snažíme zařídit vše důležité. Ale co je vlastně důležité když nevíte zda zítra uvidíte slunce vstávat? Máme jen jedno přání, být spolu, užít si každou minutu, která je čím dál vzácnější, naplnit mysl a srdce po okraj krásnými vzpomínkami. Do foroty. Namísto toho nám drahocený čas krátí běhání s dokumenty po úřadech, sezení u notáře, sepsání závěti, vyřčení posledních přání...

A v ten tíživý okamžik se Provensálec rozhodne splnit mi jedno z přání mému srdci nejdražších. Ví že možná bude poslední. Běhání s dokumenty po úřadech nabírá na obrátkách a já k urychlení procedur skáču z jednoho letadla do druhého a vše zařizuji osobně, abychom to pro nás nejdůležitější do operace stihli. Ač se snažíme seč můžeme a všichni na úřadech nám neskutečně vychází vstříc, právem stanovenou desetidenní lhůtu nepředběhneme a ani státnímu zástupci s udělením vyjímky se to včas nepodaří. Nejdůležitější přání našeho života musíme odložit na "později"...

Jestli jsem si koncem předloňského roku myslela, že jsem si už sáhla na dno, setsakramentsky jsem se mýlila. To jsem se jen padajíc do rokle chytla větve, která se teď utrhla. Měsíc nejistoty co bude zítra, nekonečných hodin na operačním sále, probdělých nocí na JIPce, měsíc co si s Provensálcem dodáváme odvahy k boji s tou co chodí s kosou... 

Po měsíci boje na nás provensálské azuro pokukuje nemocničním oknem zpět a s ním i naděje ♡ Vedeme 1:0 ale druhý poločas nás ještě čeká. S radou moudrých sjednáváme úmluvu. Poslední májový týden nám dají propustku, 27.5. si splníme přání, o víkendu se budeme veselit a v pondělí 30. nástup zpět do nemocnice na druhý round. Volám novinu domů. Maminka na druhém konci drátu lape po vzduchu. "27.5.? V květnu??? Svatba v máji, do roka máry..." Jak trefné v naší situaci. Samozřejmě že české přísloví znám, jen se ho snažím ignorovat. Když zavěsím sluchátko, má odvaha čelit pověrám a osudu je ta tam. Volám na radnici. "Přístí pátek máte volno? Skvělé! V kolik? Tak 3.6. ve tři."