Bilancuju. Nebo balancuju???

Přesně dva měsíce co jsem se tady neukázala. Ne že by mě blogování přestalo bavit, jak by se mohlo zdát z počtu letošních příspěvků. Ale letos toho bylo opravdu hodně a poslední dobou až moc... Nebyl čas, když byl tak nebyla pozitivní mysl, a když bylo oboje tak nebylo na čem psát (bo můj comp a hlavně všechny fotky v něm si odnesli zloději).  

Když si teď projíždím fotky na Instagramu, všechno krásně plynulo, přání se plnila, na realizaci dalších se pracovalo, vše klapalo jak švýcarské hodinky. Sice nebyl moc čas na lelkování pod olivovníkem ani na sklenku růžového ve stínu platanů s přáteli ale dny byly pozitivně vyplněné do poslední minuty, spousta malých každodenních radostí, rozjetých projektů a vydařených akcí, obohacujících blízkých i dalekých cest, krásných setkání... Prostě život! Chce se mi dodat bájo život ღ

13. červenec. A ani to nebyl pátek... Už navždy bude pro mne milníkem před a po. Do té doby jsem si spokojeně (ač hekticky) žila svůj vysněný provensálský sen, poté se to vše začalo bortit, jedna smutná zpráva následovala špatnou až se to černé období vyhrotilo v radikální změny 15. října. Kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, kolik se toho za 90 dní semele, co vše budu muset rozdýchávat, jaký to bude mít dopad a kam mě to nakonec zavane, asi stopro bych na něj nevěřícně zírala a klepala si na hlavu...  

Vyhnána z ráje, snažím se vidět pozitiva i tam kde nejsou nebo se zdají nebýt. Ač srdénko to nebere, snažím se to rozumně vysvětlit hlavince. Aby pochopila. Aby akceptovala co srdce přijmout nechce. Že by mohlo být ještě hůř. Že není všem dnům konec. Že nejsem sama. Že mám kolem sebe spoustu srdcí na dlani, která na mě myslí a podporují ღ 

Největší radost mám, že mám sladký diplom v kapse a jsem hrdá členka Cechu cukrářů ღ

Našeho přímořského apartmánu jsem si letos vůbec neužila, zato mě moc těší že naši hosté u nás strávili krásnou dovolenou, provoněnou levandulí a zalitou sluncem, od jara do podzimu! 

O to víc jsem si užívala naší chalupy ve Verdonských horách ღ

Cest bylo víc něž dost, doma jsem se ani ohřát nestihla, kufry ostatně také ne :-) Některé byly pracovní (Cannes, Paříž, Barcelona, Madrid), jiné sportovní (Nice, Ubaye, Millau), za nejlepší marmeládou (Miláno), jedna včelařská (Dordogne) a na pár štací jsem si dala repete. Jenom na Kubu a Reunion se nedostalo, místo toho jsem si střihla Mexiko a českou Vysočinu ღ  

Dvakrát jsem se stala členkou dánského dream teamu Hubsch, stihla proletět trendy na Maison et Objet, toulat se po pařížských ulicích a ochutnávat v nejvyhlášenějších cukrárnách co město na Seině má. 

Ve Španělsku jsem byla jako doma. Střídavě pilovala řemeslo u knihařského mistra v Madridu a nořila se do diplomatických vod v Barceloně. Ač tam či tam, vždy řádně prokládáno tapas, churos, sangria y mucho más :-) Koho by ještě nedávno napadlo, že tu BUDU doma??? Mě rozhodně ne!! 

Na marmoškovou show s Blankou Milfaitovou na Expo v Miláně jsem se moc těšila. Málem to nedopadlo, onen 13. červenec zatřásl mým životem... Ale nakonec jsem to dala! Na zdraví ostravsko-šumavsko-provensálského dream teamu :-)   

Mexiko. Moc malá cena útěchy za vysněnou Kubu, protkaná strastmi,..
O tom ale až příště ;-)

Návraty na chaloupku u lesa a do voňavé kuchyně, v kruhu těch nejbližších, jsou nejkrásnější cesty ever ღ ღ ღ 

Ani cesty po Provence nezůstaly ochuzeny! Celé jaro a léto jsem jezdila levandulovým krajem křížem krážem a účastnila se se svým ateliérem Cigale & Olive skvělých akcí, prodejních výstav a workshopů zaměřených  na řemeslnou výrobu Handmade in Provence. Velmi náročné v mnoha ohledech ale skvělá zpětná vazba se zákazníky!

Z ateliéru Cigale & Olive. Radost největší ღ 

Velikánskou radost jsem měla ze dvou krásných rozhovorů pro Svět ženy ღ
* * * *

Není toho málo. Za půl roku jsem toho hodně stihla, objevila, dokázala a bude na čem stavět dál!  

Sny se plní, stačí si přeci hodně přát. A já si přeju. 

Přeju si z celého srdce ღ

. 

_____________
© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád