neděle 12. února 2017

Zařiďte si nejdůležitější.


Loni v dubnu jsme odlétali předčasně ze španělské Sevilly, kde jsme se namísto plánovaných 5 dnů k nasátí té pravé atmosféry úžasných slavností Feria de Abril, stihli stíží otočit, projít se po promenádě hířící tisíci barvami a volány, zatančit si sevillanu a už jsme vyráželi zpět na letiště. Volali nám z nemocnice, ať se okamžitě vrátíme, že s námi potřebují mluvit. Nešlo by to po telefonu? Nešlo. Nešla by schůzka odložit o pár dní? Nešla. Že výsledky testů nebudou nejrůžovější jsme tušili, ikdyž ta představa byla zvláštní když sršíte energií, život z vás přímo sálá, nic vás nebolí ani netrápí a vy si lítáte křížem krážem po světě. 

O den později sedíme ve francouzské nemocnici, naproti nám rada moudrých v bílých pláštích. Tváří se vážně, nikdo nemluví, těkavě koukáme jeden na druhého a vyčkáváme. Na ortel. 

"Zařiďte si nejdůležitější.

Jednou rukou držím Provensálce za ruku, druhou si zarývám nehty do dlaně. Snažím se přebít bolest bolestí. Snažím se udržet hráz slz, kterých mám plné oči. Vím že jak se překutálí na tvář, nezastavím je. Mám sto a jednu otázku, všechny uvíznou v hrdle, s tím obřím knedlíkem. Ortel je brutální. Brutálně nečekaný. Před očima mám defilé našich společných plánů a snů, a ty padají jako domino. A pak už nic. Jen jedno vyhořelé srdce... 

V krátkém čase co nám zbývá do operace se snažíme zařídit vše důležité. Ale co je vlastně důležité když nevíte zda zítra uvidíte slunce vstávat? Máme jen jedno přání, být spolu, užít si každou minutu, která je čím dál vzácnější, naplnit mysl a srdce po okraj krásnými vzpomínkami. Do foroty. Namísto toho nám drahocený čas krátí běhání s dokumenty po úřadech, sezení u notáře, sepsání závěti, vyřčení posledních přání...

A v ten tíživý okamžik se Provensálec rozhodne splnit mi jedno z přání mému srdci nejdražších. Ví že možná bude poslední. Běhání s dokumenty po úřadech nabírá na obrátkách a já k urychlení procedur skáču z jednoho letadla do druhého a vše zařizuji osobně, abychom to pro nás nejdůležitější do operace stihli. Ač se snažíme seč můžeme a všichni na úřadech nám neskutečně vychází vstříc, právem stanovenou desetidenní lhůtu nepředběhneme a ani státnímu zástupci s udělením vyjímky se to včas nepodaří. Nejdůležitější přání našeho života musíme odložit na "později"...

Jestli jsem si koncem předloňského roku myslela, že jsem si už sáhla na dno, setsakramentsky jsem se mýlila. To jsem se jen padajíc do rokle chytla větve, která se teď utrhla. Měsíc nejistoty co bude zítra, nekonečných hodin na operačním sále, probdělých nocí na JIPce, měsíc co si s Provensálcem dodáváme odvahy k boji s tou co chodí s kosou... 

Po měsíci boje na nás provensálské azuro pokukuje nemocničním oknem zpět a s ním i naděje ♡ Vedeme 1:0 ale druhý poločas nás ještě čeká. S radou moudrých sjednáváme úmluvu. Poslední májový týden nám dají propustku, 27.5. si splníme přání, o víkendu se budeme veselit a v pondělí 30. nástup zpět do nemocnice na druhý round. Volám novinu domů. Maminka na druhém konci drátu lape po vzduchu. "27.5.? V květnu??? Svatba v máji, do roka máry..." Jak trefné v naší situaci. Samozřejmě že české přísloví znám, jen se ho snažím ignorovat. Když zavěsím sluchátko, má odvaha čelit pověrám a osudu je ta tam. Volám na radnici. "Přístí pátek máte volno? Skvělé! V kolik? Tak 3.6. ve tři."    


pondělí 2. ledna 2017

Vánoce a Nový rok doma ikdyž na cestách


Ač jsme nakonec trávili vánoční svátky doma, na provensálské tradice ani na naše krásné české se nedostalo. Provensálec do poslední chvíle věřil, a celé dny opakoval aby to bylo nadmíru jasné, že na Štědrý den se bude koupat v moři. Já do poslední chvíle neměla tušení kam nás konec roku zavane, ale bylo mi tak nějak jasné, že to vysněná plánovaná Kuba ani záložní Vietnam nebude. Na povalování se na pláži nás neužije a na lítání po zeměkouli, pohory na nohách a batoh na zádech, stále chybí kondice... Devatenáctého se přání zaoceánské cesty definitivně rozplynulo jak pára nad hrncem a s ním i prosincové řáchání se v moři.


Den před Štědrým dnem přistáváme na chalupě ve Verdonských horách a jen co naházíme pár polínek do krbu, vydáváme se na projížďku kaňonem. V domě je 7°C a venku nás šimrá na nose ledové sluníčko. Plán je objet celý kaňon, ale jen co se vyšplháme klikatými serpentýnami do výšky 1300 metrů nad mořem, stezka po horských hřebenech končí. Silničku pokrývá ledovka a naše auto se nebezbečně smýká na vyhlídkových belvederech. Na radosti nám to neubírá, podívaná je to parádní! 

Dole zurčí smaragdový Verdon, Alpské vršky pod sněhem a vlevo na skále naše vesnička Rougon ♡


Prolítnout se Verdonem můžete tady :-)


Po návratu domů chystáme poctivou horkou čokošku s čepicí šlehačky, já zdobím netradičně o den dřív stromeček ve váze a Provensálec hodlá vyzkoušet novou jílovou formu na kouglof co jsem si přivezla z vánočních trhů v Alsasku. Příprava kynutého těsta, hnětení a pečení zabere šest hodin a tak zakrojíme kouglof až na Štědrý den k snídani, namísto vánočky. Je to úžasně nadýchaná brioška.

Neplánované Vánoce co dům dal: stromeček ve džbáku krášlí slámové ozdoby, Alsaský kouglof v podání Provensálce, ručně vyšívaný stoletý ubrus po Provensálské babičce a sošky Provensálského dědečka doplňují improvizovanou vánoční scenérii :-)




Ke štědrovečerní večeři nemáme ani tradiční ústřice, ani kapříka a už vůbec ne vánoční cukroví nebo "poleno" po francouzsku, ale copak na tom záleží? Kouzlo opravdových Vánoc je jinde ♡ Ač staročeské vánoční tradice miluji, tak jako ty staroprovensálské (o těch jsem psala zde), tak přípravy nehrotím když program nevychází a už vůbec se nehroutím, že není vše jak by mělo být a že dárky pod stromečkem nepřetékají. Konzumní Vánoce mě nechávají zcela chladnou. Jediné co o letošních Vánocích lituji je, že je netrávíme s rodinou... A co přinesl Ježíšek pod stromeček nám? Lepší zdraví a šanci na další společný život bok po boku, a to je nejcenější ♡♡♡ 



V horách zůstáváme i na Štěpána, i když tady není ani živáčka, pečeme kaštany na ohni, uždibujeme Alsaský perník, po večerech upíjíme archivní lahvinky ze sklípku, v krbu praskají polínka, obloha nad Verdonem je černočerná a září na ní tisíce hvězd, Chatbichou nám spokojeně vrní u nohou a všude je poklid. 



Že by klidu na nás až moc? Na druhý den sváteční si sedíme ráno u krbu, pijeme horkou čokošku, přikusujeme nadýchaný kouglof a Provensálec si povzdechne "dal bych si boquerones a chobotničky a sušenou tresku a ...". Já na to zasněne "a zákusek od Hofmanna a chleba od Baluard a ...". Dlouze se na sebe podíváme a bez jediného slova začneme lítat v pyžamech po baráku. Za hodinu sedíme v autě směr jih a moře přes zasněžené Pyreneje. I se stromečkem :-D





Jen co dorazíme do Gaudího města, odškrtáváme ze seznamu barcelonských chutí a přání jak diví! Za jediné dopoledne stíháme chleba od Baluard, sušené ovoce, ořechy a suroviny na horkou čokošku od Casa Perris, croissant s mascarpone a vánoční zákusky od Hofmanna, výběrovou kávu od El Magnifico. Dojít na trh Santa Catarina pro ryby a plody moře a ráno snídani u mě doma na terásce s výhledem na moře ♡






Barcelona hlásí azuro, sladkých 17°C a pět dnů v katalánském městě bude ve znamení gurmánství, objevování nových hospůdek kam chodí pouze místní, procházek po městě, vysedávání v kavárničkách na pláži a vánočního nicnedělání.



La Cova Fumada je krčma 4. kategorie, ale denně praská ve švech a na pár stolků se stojí hodinová fronta. Jídelní lístek neexistuje, ceny jsou neznámé a nejlepší způsob jak si objednat je kouknout se na plotnu kde vaří 80-ti letá Maria spolu se syny rybáři to co za kuropění vylovili. My to vzali komplet : chobotnici, kalamáry, tresku, koblížky se slanou treskou, "bombas", artyčoky a houby ♡



Na tenké, lehounké a krásně křupavé churros se vyplatí vystát půlhodinovou frontu u Granja M. Viader

Nejen jídlem živ je člověk. Casa Batlló potěší i ty, kteří Gaudímu umění neholdují. Ač dům je z venku opulentní, uvnitř je barevně střídmý a ladí do tónů moře. Interiéry jsou architektonicky důmyslně provedené, do posledního detailu propracované a nadčasově funkční. Klika od dvěří vám padne do dlaně jakoby ji truhlář vyrobil pro vás, pod okny jsou umístěny nastavitelné dřevěné průtahy k regulaci větrání, zábradlí se vlní jako mořské vlny... I po několika hodinách či opětovné návštěvě je stále co objevovat!

Gaudího Casa Battló nikdy neomrzí! Obzvlášť teď o Vánocích kdy uvnitř sněží a atmosfára je ještě magičtější!

Při toulkách Barcelonou jsem konečně stihla zajít i do vlajkového obchodu vyhlášených Panama Jack, které se šijí ručně ve Španělsku z vysoce kvalitní kůže. Tyhle boty byly vytvořené pro cestování po všech koutech světa a to je přesně něco pro mne. Jedny teď netrpělivě čekají až znovu hodíme batoh na ramena a vydáme se křížem krážem za dobrodružstvím :-)  



Barcelonu opouštíme těsně před Silvestrem. Místo nás budou slavit příchod Nového roku naši hosté z Paříže, kdy celé město je v ulicích, nedaleko plaça d´Espanya se odehrávají bouřlivé slavnosti, ohňostroje a světelná show fontány Magica. Tradičně je třeba spolykat 12 hroznů při odpočítávání před půlnocí a zapít španělským šampaňským Cava. A aby si Katalánci naklonili štěstěnu i v novém roce, na Silvestrovké slavnosti nevychází bez červeného spodního prádla ;-)


Náš Silvestr byl méně bouřlivý. Vzali jsme to od moře k moři ... k nám do Sanary :-) Bývalé rybářské městečko zdobily tisíce světélek a přístav se s přicházejícím večerem zrcadlil v moři. Před odjezdem z Barcelony jsme do foroty vykoupili trh a na slavnostní večeři konečně došlo na ústřice, tygří krevety, břitky a kalamáry. S lahvinkou bílého archivního, kterou jsme vláčeli z hor do Španěl a zpět do Provence to bylo to pravé silvestrovské. I bez ohňostroje :-)




Po procházce městečkem v noční záři se vracíme ohřát domů do Bandolu. Novoroční dezert nepekla Anýzovka ani Provensálec, ale dodal místní cukrář od fontány - Patisserie de la Fotaine. Vybrali jsme Lucifera :-) V příručkách francouzské cukrařiny ho nehledejte. A jasně že nechyběl stromeček! Komu se nelení, tomu se zelení ... stromeček 3x za Vánoce :-D    




Jak na Nový rok, tak po celý rok? Nebylo by špatné! Budí nás sluníčko co se dere přes naše pomerančovníky obsypané ovocem do ložnice. Kávu mi nese Provensálec do postele. Až se rozkoukám a pokochám citrusovou zahrádkou, jdu připravovat "ztracený chleba" pain perdu k snídani. Venku je krásně, obloha blankytná a teploměr opět vystoupal na 16°C. Kdo by odolal dlouhé procházce po pobřeží až do západu slunce?

  


Věřím že jste si užili vánoční a novoroční svátky podle vašich představ a volný čas strávili s těmi co jsou vašemu srdci nejbližší.

Do nového roku 2017 vám přejeme s Provensálcem moře zdraví a plnou náruč lásky ♡ To je nejvíc ♡

A přání se pak plní sama ;-)



_____________

© crédit photos: Anýzovka v zemi cikád

sobota 19. listopadu 2016

Anýzovka v Babylónu


Dlouhé měsíce je zde ticho jako po pěšině a mohlo by se zdát, že jsem blogování pověsila na hřebík. Zdání klame. Půl roku našeho života jsme zažili to nejhorší co nás mohlo potkat a veškeré síly obětovali boji za další báječná léta bok po boku a naději na uskutečnění společných přání...  

V těžkých časech a navzdoru osudu nás také potkalo to nejkrásnější ♡ 

A (nejenom) o tom je dnešní jubilejní 450. díl pořadu Babylon v 13:35 na ČT2.




Přijměte pozvání do Provence provoněné levandulí a do Barcelony sálající letním horkem. A také vás na ČT2 čeká překvapení, vlastně dvě ;-) 

Na reportáž bude na blogu navazovat několik tématických článků, které vás doufám potěší po dlouhé odmlce a vykouzlí vám úsměv na tváři. O historky ze zákulisí totiž nebyla nouze :-) 


  



úterý 29. března 2016

Na sklenku ve stínu platanů ... Vinisud 2016


Slíbená nová rubrika je tu! Someliérka Blanka Dabonot vás bude pravidelně zvát na sklenku vínka a posezení ve stínu platanů, tak jak je to u nás v Provence zvykem :-)  
Blančin příběh, co ji přivedlo do Provence a jak se k vinařině dostala, vám povyprávím příště. Dnes vás vezme na Vinisud a zavzpomíná na pana Horníčka.    

 * * * * 


Každé dva roky v druhé polovině února se centrem vinařského světa stává jihofrancouzské město Montpellier. Každý, kdo se profesionálně zabývá vínem, si nemůže nechat ujít největší vinařský salón na světě, Vinisud. Letos se do Montpellier od 15. do 17. února sjelo až 1 750 vinařů, nejen francouzských, ale z celé oblasti Středomoří (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Tunisko, Chorvatsko, letos nově i Alžírsko, Maroko a Turecko).



Pravda, je to trochu náročné celé tři dny ochutnávat víno, i když máte pochopitelně všude k dispozici crachoir neboli plivátko. Ale kde jinde máte tu možnost ochutnat nejlepší vína z jižní Francie a celého Středomoří než právě v Montpellier! Letos této příležitosti využilo 32 000 návštěvníků, z toho 9 600 ze zahraničí. Z nich je naprostá většina ze Spojených států a Číny. Ale narazila jsem i na Čechy nebo Ukrajince. Montpellier se prostě stává Mekkou všech profesionálních nákupčích vína, someliérů, enologů, odborných novinářů.



A nemusíte celé tři dny jen ochutnávat víno. Program salónu je nesmírně bohatý. Na tzv. Master Classes, degustace řízené nejlepšími enology a someliéry, je sice nutné se zapsat dopředu, ale pokud jste to nestihli, můžete se zúčastnit řady odborných přednášek. Ty nejzajímavější se letos týkaly "zapomenutých" odrůd vinné révy v severní oblasti Středomoří, analýzy trhu s vínem v USA, inovačních technologií a patentů ve vinařském průmyslu, inovací v enoturismu a profesního vzdělavaní.



Řízené degustace byly letos věnovány apelaci Maury, růžovému vínu, vinným odrůdám z údolí Rhony v Kalifornii, odrůdám Grenache a Syrah. Mně nejvíce zaujal praktický ateliér na téma Vady vína spojené s problémy zátek. Zkušený enolog nám názorně předvedl, jak rozeznat vadné víno jakmile jej otevřete. V šesti různých sklenicích jste si tak mohli prakticky ověřit, jak "voní" zoxydované víno - od vůně vařené zeleniny až po takzvaný Merkaptan čili pach zkaženého vajíčka.



Z Master Classes mě nejvíce zaujala degustace Les Crus des Dentelles de Montmirail aneb nejlepší vína z oblasti Montmirailských krajek, což je pohoří nedaleko hory Mont Ventoux a města Carpentras. Ochutnávala se vína AOC Vacqueyras, Gigondas a Beaumes de Venise (vinařská oblast údolí Rhony). Má srdeční záležitost ღ V Gigondasu jsem bydlela dva roky, v domečku, který tu vyfotil v roce 1975 Miroslav Horníček při jedné ze svých cest do Provence.

fotografii i dojmy z ochutnávání místního vína najdete v jeho knize Jak hledat slunce

A jak vybírat, které víno ochutnat z té nepřeberné nabídky? Někdo vybírá podle oblasti a apelace, někdo podle jména vinaře, někdo rád objevuje neznámá vinařství... Pokud nechcete ochutnat víno přímo u stánku, kde vám vinař podá odborný výklad ke každé lahvi, můžete zkusit vína ve volné degustaci. K té mám jednu připomínku týkající se degustačních zápisů - jsou velmi stručné, neúplné, někdy popis vína zcela chybí. Salón Millesime Bio, který se konal také v Montpellier, ale o tři týdny dříve, byl v tomto směru mnohem lépe organizován, na druhou stranu salón Bio vín je mnohem menší.




Vinisud je opravdu jedinečnou příležitostí, jak ochutnat vína, která byste jinak v životě těžko ochutnali. Mě třeba zaujala, vedle vynikajících francouzských vín, chorvatská Grašovina, která se velice podobá Vlašskému ryzlinku. A dále silná alžírská vína, v Evropě zcela neznámá. Za zmínku stojí také naprosto ojedinělý stánek Château du Puech Haut (Languedoc) s úžasnou sbírkou malovaných vinných sudů. Tento vinař dal také při příležitosti salónu Vinisud vyrobit dubový sud o obsahu 300 000 l. Pokud ho chcete vidět, vinařství se nachází 50 km na sever od Montpellier.



Na další vinařský festival Vinisud nezbývá než si počkat do roku 2018!


_____________
© crédit photos: Blanka Dabonot (9,12,13), Alain Reynaud (3,4,5,6,7,8,10,11), Vinisud (1,2,7,14).

Více informací: http://www.vinisud.com/en 



pondělí 21. března 2016

Anýzovka ve Španělsku ... Boquerones



První jarní den. Pět měsíců a pět dnů ve Španělsku. Čas probrat se z blogové letargie. Čas ukázat vám tu světlejší stránku španělského života. Nový blog si zakládat nehodlám ;-) Novou rubriku ano. Co vás čeká a kam vás vezme Anýzovka ve Španělsku? Do Barcelony kde žiju, ale ne cíleně po turistických atrakcích (ty můžete ostatně najít v průvodcích), ale budu se snažit vzít vás na místa méně známá nebo vám ukázat Gaudího město z jiného úhlu, z pohledu insidera. Na výlety po Španělsku - na jih, do hor, po vnitrozemí i na ostrovy. Za španělskými tradicemi i za španělskou kuchyní. A tou dnes začínáme. 

Kdo již zavítal do Španělska, nemohl minout tapas bary. Tradičně malé hospůdky, kde se můžete zastavit dopoledne až do pozdních nočních hodin na wermouth a k němu malé občerstvení - tapas. Nyní se chodí na tapas i do velmi trendy barů i restaurací a podávané jednohubky jsou velmi sofistikované. Tapa které uvidíte snad ve všech tapas barech jsou Boquerones, tedy v octu naložené syrové ančovičky. Variant na tento jednoduchý recept je nespočet, každá rodina má vlastní postup. Někdo solí, někdo ne, někdo vyměňuje ocet, někdo ho míchá s vodou, někdo nedává ančovičky do olivového oleje... Je to jako s naší svíčkovou, jedno jídlo, sto variací a ta nejlepší je od maminky :-) 

Já jsem získala recept od mého Katalánského kolegy, trochu ho upravila k obrazu svému a poté co je můj kolega ochutnal a vychrlil několik obdivných nadávek, tak výsledkem byly boquerones lepší než od jeho maminky! A to za vyzkoušení stojí :-) 

   Boquerones / Ančovičky nakládané v octě



Co potřebujete?


čerstvé ančovičky
hrubou sůl 
ocet (bílý vinný nebo jako v mém případě jablečný)
česnek
plocholistou petržel
olivový olej
pepř (nepovinný)

Možství ingrediencí samozřejmě záleží na množství ryb, které budete mít k dispozici. Na 20 ančoviček které jsem použila já přišly 3 stroužky česneku a asi 10 snítek petrželky. Octu i oleje musí být dostatečné množství, aby ančovičky byly kompletně zalité.

Při nákupu ančoviček buď můžete požádat, aby vám je připravili. A nebo si je očistit sami. Rybce ulomte hlavu a tahem podél těla odstraníte i vnitřnosti, velmi dobře se to dělá pod proudem studené vody. Také je zbavte páteře, ale kousek s ocáskem ponechejte. Když se vám filet rozpůlí, vůbec to nevadí, ocásek oba díly drží pohromadě. Opláchnuté je pořádně osušte papírovou utěrkou.


Připravte si misku s víkem, do které ančovičky budete skládat. Na dno nasypte trochu hrubé soli a položte na dno ančovičky, tak aby se nepřekrývaly, vedle sebe jednu vrstvu. Prosolte. Položte další vrstvu ančoviček a tak pokračujte dál. Poslední vrstva je sůl. Dejte do ledničky na 3 hodiny prosolit. 

Pokud nemáte čas ančovičky od soli do 2-3 hodin omýt, můžete solení přeskočit. V tom případě lehce prosolíte každou vrstvu až je budete zakapávat octem (viz. níže). Zkoušela jsem solení i bez, obojí je dobré. Nesolené ančovičky jsou jemnější, maso bělejší, pro mne však málo slané.   

Po 3 hodinách ančovičky řádně omyjte od soli pod tekoucí vodou a usušte papírovou utěrkou. Řádně umyjte i misku od soli.


Ančovičky naložíme do octa, postupujeme po vrstvách stejně jako se solí. Tradičně se používá bílý vinný ocet, já použila jablečný a výsledkem byly ančovičky lehce nakyslé s jemnou chutí, namísto agresivní octové chuti. Uzavřete a dejte přes noc do ledničky.

Pozn. ze zákulisí: v obchodě neměli vinný ocet, který by byl hodný mých ančoviček, tak jsem uznala za vhodné, že tenhle balzamikový z jablek bude ten správný twist na boquerones. A taky že byl! Katalánec jásal nad mým vynálezem a každý den se teď v kanceláři dožaduje dalšího nášupu boquerones :-) Byla jsem na sebe patřičně hrdá, jak tady modernizuju španělskou kuchyni ... než mi jiný kolega z neidentifikované vesnice někde v horách ve vnitrozemí řekl, že u nich boquerones dělají jenom (!) s jablečným octem. To se bude muset ověřit ;-) 

Druhý den ráno slijte ocet a nechte ančovičky chvíli okapat. Vymyjte řádně misku.
   


Nasekejte na drobno česnekové stroužky a petrželku. Na dno misky nasypte trošku česneku, trošku petrželky a zakápněte olivovým olejem. Dno vyskládejte ančovičkami tak, aby se nepřekrývaly. Opět posypte česnekem, petrželkou, zastříkněte olejem (pokud chcete, můžete je také opepřit ale většinou se podávají bez pepře) a tak pokračujte dál. Poslední vrstvu umáčkněte rukou, poté ančovičky posypte česnekem a petrželkou. Zalijte opatrně olivovým olejem. Ančovičky musí být kompletně ponořené, jinak by vám později chytly plísěň. Tedy pokud je v mžiku nespořádáte :-)


Pak je dobré je nechat pár dní v ledničce odležet. Pokud jich budete dělat hodně, takto připravené vydrží bez problému měsíc. Prý. Tak dalece v čekání jsem se nedostala :-) 

A pak už jen stačí si dělat doma tapas party! Vyndat na talířek pár boquerones, můžete je dozdobit pár olivami. Podávejte s bílým chlebem a sklenkou wermuthu či sangrie. Ančovičky se jí rukou, přidržet za ocásek a rovnou s nimi do pusy.

¡buen provecho!


★ ★ ★

Příště se můžete těšit na článek o víně, kterým zahájím nejenom novou rubriku, ale i hezkou spolupráci se sommeliérkou Blankou. Abyste pak v Provence, ve stínu platanů, usrkávali chlazené růžové stylově :-) 


neděle 3. ledna 2016

Pohlednice z kavárny


Ač jsem (ne)dobrovolně v barcelonském exilu, mé srdce stále buší pro Provence ღ A pro Provensálce :-)
 
Mé představy jak budu víkendově dojíždět domů do kraje cikád ztroskotaly k mé veliké nelibosti na spojení Barcelona-Marseille/Aix en Provence. Pátek večer a neděle večer nejsou ideální časy, tedy v nabídce dopravců, a jinou časovou flexibilitu běžné pracovní nasazení po-pá nenabízí... Což ale neznamená, že nepopadám kabelu a neletím na nádraží či letiště směr levandule, úsměv široký, jakmile to díky španělským svátkům časově klapne! 
 
Ale ani tak mi nic z mé milované Provence neunikne :-) Kdyby vám náhodou v předvánočních přípravách uteklo, že Lenka vydává již čtvrtou knížku, tak s radostí dávám tip na čtení pod olivovník či k praskajícímu krbu až venku začnou padat sněhové vločky :     
 
 
 

Kam vás tentokrát zavede?
 
Na terasy kaváren, s výhledem i bez, kde nejste ani venku ani uvnitř, tak někde mezi. Sedíte a nemáte nic na práci, ale nemůžete říct, že neděláte nic. Děje se tu spousta věcí, dají se zde potkat zajímavé osoby, příběhy a situace. Ti, kteří znají Provence, vědí, že jeden z nejkrásnějších pohledů na ni, jeden z okamžiků, kdy si ji užíváme nejlépe, je od kavárenského stolku.“
 
Přijměte pozvání na skleničku růžového, ke kavárenskému stolku ve stínu platanů, 
s Lenčiným vlastním obrazovým doprovodem.
 
 

 
Krásné povídání s Lenkou, nejenom o poslední knize, si můžete ze záznamu Českého rozhlasu poslechnout zde.
 
  
 
 
 
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...